V uplynulých dnech se státní fond kinematografie pořádně otřásl v základech. Rada fondu rozdělovala 25 milionů korun v rámci výzvy celovečerní hraný film. Nejvyšší částku získal chystaný snímek Filipa Renče Lída Baarová (producent Nogup Agency) - 15 milionů korun. Další peníze dostal projekt Tenkrát v Ráji (DP Film) - 6 milionů a Když nemůžeš, přidej (Biokovofilm) - 4 miliony.
Nikoliv nevýznamná část rady se následně od rozhodování distancovala a odmítla se podílet na rozhodování o konkrétní výši podpor. Ve sporu dvou skupin radních pak padla ostrá slova jako "nestandardní a netransparentní postup", "zneužití institutu tajného hlasování" nebo "nepřípustné a nedemokratické chování".
Na základě rozhovoru s několika protagonisty a lidmi blízkými fondu se Borovan.cz pokusil zrekonstruovat, jak daná věc vlastně proběhla. Rada se v uplynulém roce či dvou letech snažila přidělovat peněžní prostředky projektům v rámci systematické a dlouhodobé podpory, která je rozprostřena od vývoje přes výrobu až po distribuci. Z tohoto hlediska se čekalo, že na aktuálním sezení rady získají nejvyšší bodové ohodnocení projekty, které byly podpořeny již ve fázi vývoje - týká se to například projektu Fog´n´Desire Films Zahradnictví, Křižáček (Sirius Films), Učitelka (Offside Men) nebo Bába z ledu (Negativ).
Tyto filmy však v porovnání se třemi úspěšnými však nakonec získaly nižší bodové ohodnocení rady. (Upozorňuji, že následující řádky jsou dedukce založené na svědectví některých zúčastněných a pravděpodobnosti). Bodování se účastnilo deset radních, dvě radní - Tereza Brdečková a Zuzana Kopečková - se neúčastnily z důvodu podjatosti. Rada se při udělování bodů de facto rozdělila na dvě stejně početné skupiny - první čítající Petra Vítka (na fotce vlevo), Vladimíra Sojáka, Terezu Czesany Dvořákovou, Jaromíra Kallistu a Jiřího Voráče, pravděpodobně vysoko ohodnotila projekty, které již získaly podporu ve fázi vývoje.
Druhá skupina - Jana Škopková (na fotce vpravo), Sylva Legnerová, Zdena Štěpánková, Pavel Dragoun a Ludvík Klega - podle všeho naopak upřednostnila vítězné projekty. Ovšem netoliko, na základě prostých zákonů matematiky je velmi pravděpodobné, že minimálně část z nich musela zároveň dát nízké bodové ohodnocení filmům, preferované první skupinou. Na druhou stranu je třeba férově uznat, že někteří radní z druhé skupiny verbální podporu projektu Lída Baarová vyslovovali již dříve.
Po sečtení bodů a sestavení pořadí hodnocených projektů se první skupina (mezitím početně oslabená o absentující Terezu Czesany Dvořákovou) od výsledku distancuje a již se neúčastní rozhodování o výši přidělených podpor. Toto stanovisko podporují i Tereza Brdečková a Zuzana Kopečková. O výši peněžních podpor tedy rozhodlo celkem pět radních z celkového počtu dvanácti.
K zasazení celé situace do širšího kontextu je třeba zmínit averzi velké části filmařské obce k osobě Jany Škopkové, takto kreativní producentky ČT. Podle některých paralelní účastí ve filmovém fondu do svých rukou soustředila příliš velkou moc v české audiovizuální branži. Další jí vytýkají údajnou přílišnou blízkost k některým politikům - Jana Škopková je kupříkladu autorkou dokumentu o Václavu Klausovi (2013). Rovněž radní Klega často točil pro Českou televizi, Sylva Legnerová tu dělala pořad Pološero, Roman Dragoun pro Kavky režíroval nepovedené Výletníky (rovněž Jana Škopková). A v neposlední řadě Zdeňka Štěpánková ve svém CV uvádí producentskou práci pro ČT.
Ovšem rovina zkušení filmoví harcovníci (viz producent Jaromír Kallista) versus lidé nějak navázaní na ČT by byla příliš zjednodušující a ne úplně přesná. Stejně tak vnímat věc jen jako "drobnost" typu "Pepa chtěl podpořit Frantu, ale Lojza to nakonec nalil Karlovi". Ve skutečnosti je to zásadní otřes celého nového systému podpory české kinematografie, budovaného v uplynulých dvou letech. Systému, který se na první pohled tváří jako stabilní a robustní, ve skutečnosti však labilní a křehký - ostatně jako každý byznys napojený na veřejné rozpočty nebo nucený často obcovat s politiky. Celý systém, založený hlavně na audiovizuálním zákonu a novelách zákona o ČT a o televizním vysílání, byl budován jako vnitrosektorová záležitost, ve stylu "filmaři/televizáci sobě".
Jeho základním předpokladem je, že všichni zúčastnění musí táhnout za jeden provaz. Jakmile toto není splněno, jakmile se uprostřed velké audiovizuální party vyčlení odlišná subparta s odlišnými pravidly hry či preferencemi, začne se bortit jako domeček z karet. Důvěra producentů v dlouhodobě konzistentní rozhodování rady fondu je nyní otřesena, samotná rada je rozdělena frontovou linií a někteří politici začínají s filmaři ztrácet trpělivost. Viz ministr kultury Daniel Herman, jehož hlavním úkolem na ministerstvu je ohlídat církevní restituce, začíná podle lidí z jeho okolí vnímat nové a nové peripetie kolem tuzemské kinematografie s čím dál větší nelibostí.
Je to otázka, co by současnou situaci pomohlo pročistit. Zrušení anonymity a veřejné bodování rady? V malém českém rybníčku, kde se všichni znají a kde je vysoká pravděpodobnost nějaké profesní spolupráce, stěží představitelná věc, která by měla navíc řadu vedlejších negativních efektů. Například ten, že by se do rady nehrnula zkušená esa, obecně vážená v branži. Změna zákona, která by lépe definovala provázanost podpor ve fázi vývoje a výroby? Běh na dlouhou trať. Česká filmová obec vstupuje do důležitého období volby nových členů rady fondu (mělo by tak nastat do konce roku) se zásadním systémovým problémem a na obzoru se nerýsuje žádné dobré a reálné řešení.
