Relativně svobodný český filmový a televizní průmyslu, který se před třemi desítkami let zbavil komunistického dohledu a řízení, nabírá směr do područí další svazující ideologie. Ruku v ruce s nástupem nové "zelené" byrokracie a kádrování jde i výrazné ohrožení byznysových zájmů tuzemské audiovizuální industrie.
Čerstvým výplodem nového obratu českého filmu (alespoň jeho části) je brožurka Manuál zeleného natáčení, pod kterou je podepsána doposud respektovaná Asociace producentů v audiovizi (APA) a televize Nova. Jedná se o soubor některých docela rozumných, z velké části však spíše banálních, infantilních až úsměvných rad, které v kontextu výroby filmů či TV pořadů znějí až neuvěřitelně. Jen namátkou: Motivujte členy štábu, aby používali jízdní kola. Při objednávání kancelářských zásob žádejte nejmenší potřebné balení. Používejte na nákup opakovaně použitelné síťovky. Pijte vodu z vodovodu místo balené vody. Dávkujte čistící přípravek rozvážně (!!). Méně masových jídel. Volte co nejméně luxusní ubytování (obzvláště motivující pro herecké hvězdy, pozn. aut.). Co nejvíce snižte počet jízd. Nepronajímejte si zbytečně silný agregát. Vyhněte se sušení prádla v sušičce, nechte ho volně uschnout. Zdůrazněte všem, že cigaretové nedopalky se neházejí na zem (!!). Kompostujte.
Ochrana přírody je samozřejmě důležitá věc, manuál však působí dojmem, jakoby jej psali žáci střední školy, sice patřičně uvědomělí, nicméně poněkud prostoduší a pokládající filmové producenty za nesvéprávné lidi. Jasně, omezit plýtvání a zbytečné utrácení je určitě fajn (jako by to snad producenti nedělali ze samé podstaty svého řemesla). Ale představa, že by si česká producentská esa jako Rudolf Biermann, Petr Erben, Jan Svěrák, Ondřej Trojan, Šárka Cimbalová nebo Václav Marhoul nechala od juniorních aktivistek diktovat, kolik mají koupit síťovek, jaký papír dávat do tiskáren nebo jak mají sušit mokré kostýmy, je jako z jiné planety.
Mezi tímto úsměvným balastem se však skrývají mnohem zlověstnější záležitosti, které směřují přímo proti podstatě audiovizuálního díla jako (pokud možno) svobodné a kreativní záležitosti. Podle představ autorů/autorek manuálu (v APA projekt green filmingu tlačí dle všeho hlavně manažerky Marta Kuchynková a Eva Dvořáková Pérez) by si filmaři měli naordinovat de facto jakési ideologické omezení a mantinely při vývoji daného díla: "Od samotného začátku tvorby scénáře myslete na to, jak co nejlépe a v největší možné míře zakomponovat tematiku a prvky udržitelnosti do samotného díla: ať již přímo výběrem tématu a poselstvím, které dílo zanechává, anebo nepřímo, prostřednictvím zakomponování udržitelnosti míst, zelených prvků a uvědomělého chování a smýšlení postav."
O způsobech určité indoktrinaci diváků se mluvilo i na semináři pro filmaře a studenty FAMU minulý týden, což je přesně to, co běžní lidé, týraní covidem, v kinech nepotřebují. Jak na semináři uvedla Eva Dvořáková Pérez: Nenásilně tam VECPETE to, že se herci chovají udržitelně. Tohle by se snad mělo někam vytesat do mramoru na pomníku českého filmu.
Druhá věc: green filming předpokládá neustálé školení členů štábu ze strany producentů, dohlížení na dodržování výše uvedených "rad" a počítání uhlíkové stopy. To s sebou nese vytvoření těžkopádného byrokratického mechanismu, které nejen prodraží výrobu, ale každý aspekt natáčení sevře ideologickým dohledem. Reálný producent při reálné výrobě samozřejmě na výše uvedené tahy nemá čas. Propagátoři green filmingu proto radí filmařům najmout si jakéhosi zeleného politruka (v reálu má vznešenější název green runner či green konzultant), který by na dodržování zelené ideologie dohlížel. Další náklad, který určitě televize nebo filmový fond platit nebude.
Těm bystřejším producentům bezpochyby dochází reálné nebezpečí (kromě těch byrokraticko/ideologických) pro českou filmovou a televizní industrii, která s sebou green filming nese. Jak školitelky na semináři minulý týden několikrát zdůraznili, nejvíce emisí vytváří letecká doprava a vůbec doprava na větší vzdálenosti. Green filming, tak jak je APA a Novou prezentován, tak představuje přímou hrozbu pro mezinárodní (hlavně evropské) koprodukce českých filmů, které s sebou z drtivé většiny nesou nutnost natáčení v zúčastněných zemích (a tedy i letecké a další přesuny).
Ještě větší dopad však zásady green filmingu mohou mít pro zahraniční zakázky filmů, seriálů, které do Česka přivážejí miliardové investice. Dříve nebo později některého ze zelených politruků napadne, proč by vlastně sem vůbec měly létat produkční a herecké týmy ze Spojených států, z Velké Británie, z Německa atd., když přitom vytvářejí tolik emisí. Je zbytečné uvádět, kolik tisíc vysoce kvalifikovaných filmařů je v Česku na těchto zakázkách závislých.
I v případě Novy může zavádění ideologickému projektu green filmingu (v největší komerční televizi tuto oblast má na starosti Hana de Goeij) znamenat ohrožení investice PPF, která stanici vlastní. Pád novácké výroby programů do pasti zelených politruků a zelené byrokracie ohrozí konkurenceschopnost Novy na trhu vzhledem k vyšším nákladům (kdo je bude platit? Televize?) a těžkopádnosti systému. Zároveň je to na stříbrném tácu nabídnutá šance pro konkurenční Primu, která tak externím producentům může nabídnout výhodnější a flexibilnější podmínky bez zbytečných ideologických bariér a nákladů. Autor textu si uvědomuje, že pro PPF je momentálně priorita hašení problémů v Home Creditu, vznik nové české banky nebo telekomunikační operace. Ale zavádění zelené byrokracie ve výrobě TV Nova by hochy v PPF Gate na Evropské ulici mělo určitě zajímat.
Projekt green filmingu by měl bezpochyby zajímat i daňového poplatníka. Green aktivistů je v České republice malé procento, zato všichni poplatníci bez rozdílu posílají do filmového fondu tučné dotace. Část z nich se jistě bude prostřednictvím svých poslanců ptát, proč mají financovat systém, který podporuje ideologii, se kterou nesouhlasí, a který bude generovat díla s "uvědomělými" postavami a tématy. A který má poplatníka nesmyslně vychovávat a usměrňovat. Podobným martýriem česká kinematografie prošla již před rokem 1989 a šťastnou ji to neudělalo.
Mimochodem filmový fond již od producentů začal vyžadovat hlášení o "zelených" aktivitách. "Je to následně jedna z věcí, ke které přihlížíme, když na radě o daném filmu debatujeme," zdůraznila Helena Bendová, předsedkyně Rady Státního fondu kinematografie. Řadě daňových poplatníků a poslanců se tato novinka líbit nebude. V produkcích, se kterými autor textu mluvil, shodně zaznělo: víme, že manuál je ujetá ptákovina, pořád si jedeme svoje, ale abychom měli pokoj, uděláme jakoby několik "green" tahů typu hromadný email atd., které zapíšeme do příslušné kolonky fondu. Takže opět tu máme zpět situaci, kdy si producenti pro sebe něco myslí, ale kvůli možným problémům si to nechávají pro sebe. Je dobré si připomenout: nesvobodná kinematografie nemůže produkovat svobodné filmy.
Někdo může namítnout, že ochrana přírody je přece důležitá a přínosná. Určitě. Manuál však obsahuje návrhy, jejichž přínos ochraně přírody je dost diskutabilní. Kupříkladu zde tolik vyzdvihovaná elektromobilita. Známým bonmotem je, že elektromobil v Česku má výfuk v uhelné elektrárně Prunéřov. Pokud zahrneme všechny emise při výrobě elektromobilu a zejména baterií, přihodíme mix zdrojů elektřiny v České republice a amorální využívání práce malých dětí v Africe, které těží vzácné suroviny, potřebné k výrobě elektromobilů (viz zprávy Amnesty International), vychází nám spalovací auta jako ne úplně špatná varianta (podle některých studií objem emisí u elektroaut začne být příznivější až nad 110 tisíci najetými kilometry). To samé platí i tlak na co nejméně masa v cateringu anebo o nepravdivé tvrzení již v úvodním odstavci Manuálu ("Vědci na celém světě se shodují, že klimatickou změnu a globální oteplování způsobuje lidská činnost" - není to pravda). Jinými slovy, v tomto případě jde čistě o ideologii, nikoliv o "zelené" chování.
