Média v členských zemích EU včetně Česka, doposud jakž takž solidně fungující, čelí v těchto měsících vážné hrozbě. Tu představuje legislativní aktivita Evropské komise, která v polovině září přijala tzv. Evropský akt o svobodě médií (dále jen Akt), doprovázený doporučením EK o "vnitřních zárukách redakční nezávislosti a transparentnosti vlastnictví v médiích".
Prvním problémem je zásadní fakt, že oblast médií a mediálního trhu patří do kompetencí národních států. Akt tak bezpochyby představuje významné překročení kompetencí Evropské komise a porušení zásad, na kterých funguje EU. Komise se s tímto karambolem vypořádává průhlednou a nedůstojnou fintou - média náleží k vnitřnímu trhu a ten evropskou legislativou regulovaný být může.
Celý Akt tak spíše než jako pomoc mediálnímu trhu působí jakožto snaha Komise získat další moc na úkor členských států a vytvořit centralizovanou byrokratickou strukturu v oblasti, která už ze své podstaty žádný centrální, nadnárodní dohled nepotřebuje a nesmí mu být podrobena.
Čtení samotného Aktu, psaného nesrozumitelným, šroubovaným a odlidštěným jazykem, je pak věc jen pro silné povahy. Už jen výchozí představa Komise o médiích svědčí o ideologizaci a možná i nepochopení problematiky. Komise totiž médiím přisuzuje jednoznačně propagandistické účely: "Mediální odvětví je součástí ekosystému kulturních a kreativních odvětví, jednoho ze čtrnácti odvětvových ekosystémů, které mají klíčový význam pro inkluzivní a udržitelné oživení a pro souběžnou (zelenou a digitální) transformaci hospodářství EU."
Akt je de facto skrumáží ideologických představ, nesmyslů, nedomyšlených pitomostí, obecných svazáckých frází (které tak důvěrně známe z období před rokem 1989), vlamování se do otevřených dveří, prohlubování administrativní zátěže pro média a některých potenciálně přínosných věcí. Naprostou zbytečností je například ustanovení centralizovaného regulačního evropského mediálního úřadu, oficiálně nazvaného Evropský sbor pro mediální služby. Proč, když kupříkladu v Česku vytyčují rámec mediálního trhu národní regulátoři (vysílací rada) nebo samoregulace. Evropský sbor pro mediální služby by byl bezpochyby ohrožením svobody a nezávislosti médií v jednotlivých členských státech, navíc pod taktovkou vágních a snadno zneužitelných "evropských hodnot". Orwell by zatleskal.
Nedomyšlenou pitomostí jsou ustanovení, která mají kostrbatě podpořit "redakční nezávislost" jednotlivých médií. To by de facto znamenalo svým způsobem privatizaci jednotlivých médií redaktory a editory: "poskytovatelé mediálních služeb poskytující zpravodajský a publicistický obsah přijmou opatření, která považují za vhodná k ochraně nezávislosti jednotlivých redakčních rozhodnutí. Cílem těchto opatření je zejména: a) zaručit, že redaktoři mohou při výkonu své profesní činnosti přijímat individuální redakční rozhodnutí." To jde přímo proti soukromým médiím, které jsou páteří mediálního trhu. Stále totiž platí, že za publikovaný obsah odpovídá vydavatel, redakce nemůže být naprosto nezávislá. Jak by tuto odpovědnost mohl vydavatel garantovat, pokud by si najatá redakce dělala, co chtěla? Ve výsledku by došlo k ohrožení investic velkých privátních hráčů do mediálního trhu a novináři by tak byli čím dál více závislí na přísunu financí ze strany státu či politických subjektů. Že je to cesta do pekel, jsme si vyzkoušeli již za socialistického Československa.
Děsivou představou je, že evropská legislativa by se měla zabývat a nějak stanovovat pravidla pro měření sledovanosti na národním trhu. Opět, tato záležitost v Česku v hlavních principech funguje, byť je samozřejmě možné míti výhrady k jednotlivostem. Ovšem Evropská komise si to představuje takto: "Systémy a metodiky měření sledovanosti jsou v souladu se zásadami transparentnosti, nestrannosti, INKLUZIVITY, proporcionality, nediskriminace a ověřitelnosti."
Ale abychom jen nehaněli, přínosným by mohlo být vytvoření nestranného a transparentního systému pro zadávání reklamy ze strany státu či samosprávních celků (zde nad 1 milion lidí - proč zrovna jeden milion?) plus příslušného informačního systému o takových zakázkách. Byť takové peníze v konečném důsledku působí spíše kontraproduktivně - je ověřeno, že média, financovaná státem, se bojí establishmentu a tím pádem jsou spíše bezcenná z hlediska přinášení nezávislých informací.
V celkovém souhrnu je tak Evropský akt o svobodě médií zbytečnou, a v některých pasáží dokonce nebezpečnou normou. K návrhu se nyní vyjadřují členské státy, zatím jej neprojednal Evropský parlament. Pro každého rozumného národního zákonodárce či politika by mělo platit zamítavé stanovisko. Pro Česko je pak smutnou skutečností, že tuto znepokojující záležitost a hrozbu pro média tlačí česká komisařka Věra Jourová (foto).
