(recenze) Jen málokdy se konečné vyznění nějakého audiovizuálního díla liší od původního záměru, tak jako v případě dokumentu České televize Reportáž psaná na benzínce (foto). Co bylo původně koncipováno jako sonda do tzv. české dezinformační scény, ve skutečnosti vyznívá spíše jako svědectví o úpadku a podivném mentálním nastavení jedné části české mainstreamové žurnalistiky.
Hlavní hrdinkou angažované Reportáže psané na benzínce (mimochodem, už prvoplánovitý odkaz na proslulé Fučíkovy motáky by měl varovat) je novinářka Respektu Ivana Svobodová, které je zde prezentována jako expertka na tuzemskou dezinfo scénu. "Dokument se snaží se zjistit, proč část společnosti věří konspiračním teoriím, ale především nahlíží do života zkušené novinářky, která si přes interakce s nepřátelsky naladěným prostředím uchovává neobyčejný profesní zápal," anoncuje Česká televize film, který je od konce března k dispozici na streamovací platformě iVysílání.cz.
Ani Svobodová, ani režisérka a scenáristka díla Zora Čápová si však kupodivu nekladou otázky, jak se tzv. dezinformační scéna vlastně definuje, kdo do ní patří a kdo ne a co to vlastně dezinformace je. Tedy již samotný základ chybí. Namísto toho sledujeme reportérku Svobodovou, jak jezdí po náhodně vybraných protivládních akcích (jako kdyby dezinformace byly záležitostí jen opozice), kde se hádá s lidmi, kterými nepokrytě pohrdá. Což je nešvar velké části české novinařiny: nepoznávat svět, nepřinášet jeho obraz či popis čtenáři (posluchači, divákovi), ale aktivistická a arogantní snaha o převýchovu ("těch dole") a o předělání reality k vlastnímu obrazu. Taková žurnalistika je pochopitelně bezcenná, protože o okolním světě nevypovídá vůbec nic.
Svobodová okolní realitě očividně nerozumí, nechápe jí a neví si s ní rady. To bezděčně vysvítá z její konfrontace s blogerem Vidlákem, se kterým se přijela pohádat dokonce k němu domů. Vidlák paradoxně z hádky vychází jako pozitivní pohodář, který to má v hlavě srovnané, na rozdíl od věčně vystresované a nestíhající Svobodové. Prostoduché a banální promluvy a monology přitom novinářku Svobodovou v celém filmu prezentují spíše jako nekomplikovanou tlachavou tetku, která ve výčepu čtvrté cenové skupiny nad zvětralým gambrinusem bezradně hořekuje, že je svět jiný, než by chtěla.
Vrcholem je pak svým způsobem velmi cenná pasáž z redakční porady Respektu, na které Svobodová, kromě lamentování na svět, šokuje vážně míněným nápadem, že by stát měl vybraným novinářům nějak pomáhat a podporovat je. To je zásadní nepochopení celé profese - novinář nemá být slouhou mocenského establishmentu, nýbrž jeho kritickým pozorovatelem, měl by kriticky zkoumat výkon jakékoliv moci.
Zde je třeba přiznat, že velmi sympaticky a profesionálně zapůsobil šéfredaktor Respektu Erik Tabery, který Svobodové nehoráznost odkáže do patřičných mezí. Divák si pak uvědomí, že šéfování Respektu musí být v některých ohledech dost obtížná a vyčerpávající řehole. Na druhou stranu je na pováženou, že novinářům Respektu je i v 21. století třeba stále vysvětlovat samozřejmosti a základy řemesla.
Medvědí službou režisérky se pak stalo zařazení pasáže, ve které je "teta" Svobodová dekorována novinářskou Cenou Ferdinanda Peroutky. Ta v kontextu všech těch tlachacích a aktivistických scén vyznívá hodně ironicky a názorně demonstruje, jak je v Česku oceňování novinářů postaveno na hlavu.
V konečném součtu je Reportáž psaná na benzince nezvládnutou filmařinou, přičemž angažovanost je jen jedním z faktorů neúspěchu. Zora Čápová se své hrdinky neptá, nekonfrontuje ji, nepátrá po jejích motivech a důvodech jejích limitů (například, proč si vybírá čistě jen protivládní demonstrace), nesnaží se jít pod povrch, nedokáže ukočírovat původní záměr. Hlavní hodnota Reportáže, tedy sonda do neradostného stavu české novinařiny, tak vlastně vznikla nezáměrně a Čápové navzdory.
