Něco temného a smutného se muselo v uplynulých letech stát v Krnově a přilehlých osadách. Novinka Bratrů Orffů je oproti opatrně optimistickému debutu Bingriwingri (2005) dost neveselé, melancholické a místy až depresivní dílko, které by si citlivější jedinci měli pouštět jen v doprovodu blízkých osob. Přesto není pochyb, že si stejně jako jednička zaslouží výrazně vztyčený palec vzhůru.
Pokud debut vyprávěl o vnějším světě fiktivního hrdiny Serži Vantóše, skladby z aktuálního alba se ponořily do vnitřního světa představ, pocitů, myšlenek, pokrytých těžkým závojem... šera. Jakoby bilancování chlapíků po čtyřicítce muselo vždy skončit konstatováním, že se skoro nic nepovedlo, nikdo a zejména vaši blízcí vám nerozumí a jediné snesitelné východisko představuje únik do fantazie. Pryč z tohoto světa, jedině tam je klid a mír. Jenomže pokud kapelník Ivan Gajdoš prošel během osmileté pauzy docela neveselým obdobím, je jasné, že Šero muselo zamířit do jiných vod než Bingriwingri.
Hudebně se samozřejmě jedná o komplexní a éterickou lahůdku, oproti Bingriwingri o dost promakanější a členitější. Přibylo zejména elektronických vrstev, které s klasickými nástroji (spíše minimalistickými) hrají vyrovnanou partii. Přesto se Bratři Orffové stále pohybují ve svébytné škatulce folkotronica. Opět, nahrávka na první poslech jakoby postrádala výrazné a silné písně. Ty se z šera pomalu vynoří až po několikerém a soustředěném přehrání. A pak vás krása skladeb Šero, V záclonách, Sbor pomsty duchů nebo Trávy uhrane a nepustí. Jedno z mála tuzemských "kosmopolitních" alb letošního roku.
