Režisér a scénárista Jiří Vejdělek dlouhodobě patří k nejúspěšnějším tvůrcům, kteří chtějí, umí a dokáží natočit divácky příjemný/přístupný film. A to v dobrém i špatném slova smyslu. Retro novinka Něžné vlny tuhle pozici v plné parádě potvrzuje. Současně však platí, že nový film není Vejdělkův úplně nejpovedenější scénář. A to především z diváckého hlediska.
Něžné vlny příliš nefungují tam, kde si Vejdělek i s přimhouřením očí v minulosti získal solidní ostruhy, totiž ve splétání vtipných situací, vymýšlení vyfutrovaných, byť nikoliv nejtřeskutějších gagů. Kupříkladu scéna s fiktivním průběhem demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 nebo s pomstou na vilném pošťákovi působí neuvěřitelně těžkopádně, křečovitě a vycucaně z prstu. Ta tam je je Vejdělkova lehkost a nápaditost z Mužů v naději nebo Účastníků zájezdu.
Navíc, příběh mladé (platonické) lásky v prostředí 80. let, který pomalu spěje k předpokládanému rozuzlení, a to i společenskému, vlastně nenabízí nic nového, překvapivého a napínavého. Občanský průkaz byl vtipnější, scenáristicky jistější, obratnější, a především rezonoval i dalšími vrstvami. Gympl (byť to nebylo retro) byl rozvernější, Báječná léta pod psa uvěřitelnější, Pupendo smutnější. Na druhou stranu, uznání Vejdělek zaslouží za vedení herců a dobrý výběr mladých představitelů i těch "starších" rolí (Hynek Čermák). V kontextu loňské filmařské bídy se však stále jedná o solidně vyrobený snímek, který příliš neurazí a potěší několika světlými momenty.
