Takže kandidáta na Oscara za masky a možná i vizuální efekty bychom měli. Po ne úplně přesvědčivém startu se Zrozením planety opic (2011) přichází zlom a skok minimálně o 100 procent nahoru. Nový režisér Matt Reeves (Monstrum, Ať vejde ten pravý) dal rozvíjející se sáze potřebnou razanci, uhrančivost, spád a výborně vymyšlenou kostru příběhu. Výsledkem je zajímavý katastrofický film se svébytnou atmosférou, který vás přiková k sedadlu chytrou kombinací tísnivé atmosféry a akčních scén.
Lehký úvod: nápor opičí nemoci opadává a po světě jen s obtížemi přežívají zbytky druhu homo sapiens. Naopak komunita lidoopů blízko San Franciska vzkvétá a hlavnímu tahounovi šimpanzovi Cézarovi, který v předchozím filmu získal vysokou inteligenci díky neschválenému léku na Alzheimera, se v ní daří udržovat mír a pokoj. Střety však nevyhnutelně klepou na dveře. Reeves se přitom nespokojil s řešením, které se prvoplánovitě nabízelo, totiž soustředit se na konflikt lidí a lidoopů. V každé komunitě totiž navíc propukají vlastní boje o moc, které se navzájem protínají a prolínají.
Celý tento skvěle vymyšlený a postavený propletenec (scénář Mark Bomback, Rick Jaffa a Amanda Silver) je zaobalen do pláště dechberoucího akčního/dobrodružného filmu, jednoho z nej v letošním roce, který se dokonce blýskne některými ikonickými pasážemi s aspiraci na zlatý fond filmu. Viz například útok opičího vojska na zabarikádovanou lidskou kolonii. Perfektní snímek pro ty, kteří mají ve filmu rádi nápaditost, akci a inteligenci. Pokračování za dva roky.
