Ve všem povyku nad utajením novinky Songs of Innocence irských U2, nad (domněle) vytřeným zrakem on-line pirátům anebo nad propojením kapely s gigantem Apple zaniká, jaká deska vlastně je. O vítězství formy nad obsahem leccos napovídá pětiletá délka příprav, poker se jmény producentů, a tím i s rozpočtem na nahrávání, nad nímž by tradiční vydavatelské domy spráskly ruce. Tahounem nahrávky se stal producent Danger Mouse (místy slyšíte spíše jeho, než irskou čtveřici), který zavelel od experimentů zpět ke kořenům.
Platí to však jen navenek: o syrovosti zvuku a písní. O autentické výpovědi si lze jen nechat zdát. Skupina tentokráte plně přistoupila na hru, že tu a tam je zkrátka třeba nahrát deset patnáct záminek pro nové turné se starým materiálem. Odvolávky na The Clash a další interprety z doby formování skupiny a dospívání jejích členů jsou proto stejně neupřímné jako snahy přivolat pocity nejistoty a zranitelnosti provázející ono období. Je krajně obtížné nevšimnout si rozporu mezi těmito a nedávnými prohlášeními a zároveň absencí jakéhokoli přetlaku, pnutí, z nichž by skladby vyrůstaly.
Jsou to spíše standardy, které mohly být na libovolném předchůdci, rutinně dopsané, přednesené, odzpívané. Je na pováženou, pokud se kapela nebrání prezentaci, v níž novinka pohřbívá tradiční vydavatelství, která ji ne až tak dávno vynesla na stadiony. Cynismus v podobě obrácení gesta, kdy se interpret už ani nesnaží předstírat, že je zde pro fanoušky, nýbrž oni pro něj, přehlížet a omlouvat nelze. Zvláště u skupiny, která dvěma generacím ukázala smysl boje za lidská práva, aby té další kázala, že koho chleba jíš, tomu dle aplikací tleskej.
