Až nějaký filmový badatel za sto dvě stě let bude zkoumat soudobou tvorbu české kinematografie, bezpochyby si bude lámat hlavu nad jednou bizzarní anomálií - nezvyklou explozí takzvaných chcípácko-famáckých filmů o mladých outsiderech. Co se tehdy v tom Česku stalo, bude mudrovat, nějaká brutální hospodářsko-mentální krize, o které v dobových záznamech neexistuje žádná zmínka? Nebo někdo tajně nahnal několik ročníků FAMU do internačních táborů, kde byly drženy v "otřesných podmínkách"?
Anebo naopak nějaký charismatický profesor FAMU-bezdomovec dokázal strhnout všechny ty mladé bystré muže a ženy (citace Josef Škvorecký) pro krásy tupého lůzrovství? Nevíme, každopádně tato žánrová kategorie v posledních letech v Česku bůhvíproč neuvěřitelně nabobtnala, zklišovatěla a ztratila jakékoliv kouzlo a výpovědní hodnotu. Jako kdyby tyto filmy někdo natáčel přes kopírovací papír: hrdina/hrdinka nevidí žádnou perspektivu a neví, co se sebou (Poupata, Rozkoš, Nic proti ničemu, Zoufalci, Můj pes Killer atd.), super také je, když se děj odehrává pokud možno ve zdevastované, syrově-industriální krajině, plné kouřících komínů (Poupata, Místa) anebo v zoufale bezvýchodné vesnici (Mistři, Můj pes Killer).
Proč tento úvod? Místa Radima Špačka jsou typickou ukázkou chcípáckého filmu, byť trochu cmrndnutého snahou o veksláckou kovbojku 90. let. Jinak vše výše uvedené na ně sedí. Pokud by Místa byla první v řadě, bezpochyby by dokázala zaujmout atmosférou anebo skvělými hereckými výkony, z nichž vyčnívá zejména Jiří Štrébl v roli ústeckého mafiána (na fotce vpravo, bravo!). Takto je ale každý sebemenší náznak filmařské zajímavosti, originality nebo výborné vedení herců režisérem Radimem Špačkem přebit úporně otravným pocitem již tolikrát viděného, což zamrzí zejména u scénáře Ondřeje Štindla. Jaký to protipól Špačkova předchozího filmu Pouta.
