Jsou filmy, ve kterých režisér monumentálně a geniálně vtáhne diváka do specifického prostředí a tématu (Rivalové Rona Howarda, ze kterých nádherně čpí pach spálených pneumatik a benzínu), jsou filmy, kde je evidentní, že se režisér(ka) s daným prostředím totálně míjí (Revival Alice Nellis), a pak jsou filmy, ve kterých se hlavnímu tvůrci nepodaří vystihnout poetiku a vytěžit potenciál látky/doby/místa/příběhu, ale díky zkušenostem a nadání filmaře nedopadá výsledek až tak klopotně. Novinka Ridleyho Scotta Exodus je tím třetím případem.
Biblická tematika, letos solidně načnutá Darrenem Aronofskym a jeho Noem, tu vytváří jen monumentální pozadí a zarámování (navíc důvěrně známé) filmařských digitálních orgií ve formě deseti ran egyptských nebo útěku Židů přes mořské dno před faraonovými vojsky. Slušně vystavěné a natočené akce tu překrývají mělkost vyprávění a absenci atmosféry. Exodus: Bohové a králové chce být evidentně novodobým Benem Hurem (režie William Wyler, 1959), divák na plátně dostane ale jen další, o chlup lepší Království nebeské.
A nejde jen o Scottovu nevýraznou, byť řemeslně zvládnutou režii. Scénárista Steven Zaillian tu Mojžíšovi (Christian Bale) nedokázal zformovat zdatného protihráče či záporáka, přestože se talentovaný Joel Edgerton v roli faraona snaží seč může. Výtečná spolupráce Scotta a Zailliana z Amerického gangstera se tu bohužel neopakuje. Zůstává jen další, mírně nadprůměrný film, který místo na myšlenku sází na efekty a našlehanou epiku. Který chvilkově potěší, ale již nemá sílu hlouběji nadchnout.
