Je to možná jeden z nejvýraznějších pohybů na moderní hudební scéně. Po několikaletém podřimování a občasných resuscitacích je nyní jasné, že severská avantgardní scéna, blyštivá a zářící v druhé půlce 90. let a na přelomu tisíciletí, je zpět v plné síle. Loni Manes, Mayhem a Manimalism, letos zatím Solefald, nyní těsně následovaní jednou z největších norských legend Dødheimsgard (a to nás ještě čekají Arcturus a Fleurety).
Seskupení výjimečných vizionářů, kreativců a vyšinutců, kteří za požití značné dávky chemikálií a undergroundového hiphopu dokázali v roce 1999 vytvořit kultovní nahrávku 666 International. Dodnes nepřekonanou desku na pomezí avantgardního black metalu a psychedelického indie dark techna, věc, která dobu předběhla o několik desítek let. Po osmi letech mučivého čekání od posledního alba Dødheimsgard opět v rukách drží porci hudby, která má z jako jedna mála potenciál vystřelit posluchače mino tuto dimenzi.
A Umbra Omega, s účastí dvou nejzásadnějších postav z řad DHG, Yusafa Parveze a Aldrahna, krásně snoubí komplikované hudební konstrukty, stojící na vodopádu nápadů, kombinaci řady stylů, rocku, metalu, blues, kabaretu a vkusné elektroniky, a na všudypřítomných disharmoniích, spolu s muzikantským i osobním zráním a nadhledem. Organická produkce uměřeně dávkuje syrovou opravdovost, nonšalantní a teatrální dekadenci i zuřivou energii. A opět ten lovecraftovský pocit neskutečna z okolní reality, pohyb na tenké linii mezi sněním a blouzněním a tísnivé tušení, že na hranicích této dimenze číhají nepoznané hrůzy. Jedna z mála kompaktních hudebních artefaktů, ze kterých čpí nadčasovost a který zraje s přibývajícím poslechem.
