Jestliže talentovaní texaští experimentátoři Pyramids někde na pomezí shoegaze, industriálu, postmetalu, psychedelie, ambient popu a drone zatím unikali pozornosti širšího publika, čerstvá nahrávka A Northern Meadow by to mohla výrazně změnit. Ať již kvůli hostování francouzské hudební legendy Vindsvala (fenomenální Blut Aus Nord), který si slyšitelně vzal na starost programování bicího automatu, anebo nadprůměrné energii a síle samotného materiálu.
Výsledkem nejnovějšího zkoumání nejrůznějších zákoutí moderního rocku je paradoxně nejpísničkovější a nejpopovější album Pyramids. Věc, která znatelně posunuje vývoj moderního rocku (zvuk, kompozice) a promlouvá do dění v momentě, kdy globální velikáni stagnují (Metallica) či tempo jejich práce je nesnesitelně pomalé (Tool). A kdy žánroví souputníci typu Nadja, Jesu či Sun o))) nedokáží překročit hranice (reklamní, kreativní) příslušné škatulky.
Ty tam jsou doby debutového eponymního alba (2008) či desky Wvndrkmmer napěchované nejrůznějšími kolaboracemi (2010), pro které byl experiment alfou a omegou a které hlavně fajnšmekrům signalizovaly příchod nového talentu. A Northern Meadow neustupuje ani o píď z avantgardních a hledačských pozic. Pyramids se spíše podařilo ukočírovat a zformovat přicházející nápady do přístupných tvarů, které kapele otevírají nové možnosti vyjádření a vývoje. Těžko za posledních několik let hledat nahrávku, která by v sobě tak elegantně snoubila dravou sílu drsnějších žánrů, osamělost nadčasových vizionářů a emotivní něhu v jádru citlivých hochů. Je otázka, zda jsou běžní posluchači na takovou uměleckou výjimečnost vůbec připraveni.
