I na osmé desce platí, že s přibývajícími sólovými alby se bývalý frontman Dire Straits Mark Knopfler vzdaluje zvuku někdejší domovské skupiny. A že vlivy, které se jeho deskami proplétají, se neustále obměňují. Na těch raných hrály prim inspirace z oblasti country a bluegrass. Jejich stopy šlo nalézt již na nahrávkách Dire Straits (typické rozvíjení téhož harmonického motivu více kytarami), citelněji však vypluly na povrch až na Knopflerových sólových vystoupeních, připomínajících dobře rozjetou kutálku. Na tři roky starém dvojalbu Privateering to bylo především blues, na Tracker je Knopfler v první řadě (pop-rockovým) písničkářem procházejícím krajinami dětství a dospívání.
Neopakovatelný nádech desce vdechují folkové prvky, v obou slova smyslech. Tedy jak inspirace lidovou tvorbou – úvodní Laughs And Jokes And Drinks And Smokes sotva zapře keltské či irské kořeny, tak i folkem umělým. V hloubi desky se však na přetřes dostanou i nezapomenutelné rukopisy solitérů. Chtě nechtě si připomenete Van Morrisona, ale i Boba Dylana, jehož nezaměnitelné frázování Knopfler parafrázuje v refrénu Lights of Taormina.
Pocty hrdinům a krajinám dětství, parafráze záměrné, nevědomé i nepřiznané ale nepřehluší, že jde o výjimečné – autorsky i provedením – album stále výjimečného kytaristy, který krůček po krůčku opouští jistoty minulosti směrem k osobnější výpovědi.
