Zvláštní film, doširoka rozkročený mezi dvěma světy, které se v podstatě nikdy neprotly, a nedošlo k tomu bohužel ani v případě Dítě číslo 44. Tedy na jedné straně hollywoodské vnímání světa, které je pevně ukotveno v kultuře Západu, kde věci fungují, jak mají, a kde má jednání lidí určitou logiku. Na straně druhé komunistický systém, vycházející z asijské brutality a pohrdání člověkem a fungující naprosto nevypočitatelně a iracionálně.
Je tak otázka, koho by Dítě číslo 44 mohlo zaujmout - pro západní publikum je téma málo sexy a příliš vzdálené, diváka z postkomunistických zemí bude stále a znovu napadat myšlenka "takhle to nebylo, takhle to nefungovalo". Samozřejmě, ve filmu obecně se může stát cokoliv a realita ztvárnit jakkoliv. Pokud se ale tvůrci Dítě číslo 44 ohánějí historickým kontextem, nemělo by docházet k tak znatelnému vychýlení. Dva příklady za všechny: těžko asi čekat, že by dělníci v 50. letech v SSSR jezdili do práce v masovém měřítku osobním vozem anebo, že by paranoidní a profízlované Stalinské Rusko nechalo vyšetřovatele v klatbě v klidu cestovat vlakem tam a sem.
K tomu se přidávají rezervy v rovině filmařského řemesla. Nepříliš známý režisér Daniel Espinosa neumí pracovat s atmosférou a napětím, což je u pokusu o temný thriller docela problém. Druhá půlka filmu navíc přestává fungovat po scenáristické stránce a zmatené finále je vyloženě křeč. Z celého toho spektáklu je možné vytáhnout jen skvělý výkon Toma Hardyho (Gary Oldman nedostal příliš prostoru) a fakt, že se z drtivé většiny točil v Česku. Příliš málo.