Je jasné, že v současné době, 22 let po Jurském parku a po všech těch Putování s dinosaury, velká digitální obluda s drápy a zubatou mordou nikoho neohromí. Jediná šance pro Jurský svět, napěchovaný až na půdu trikovými sekvencemi, jak zaujmout, je starý dobrý příběh, vyprávění. Jenomže právě tady snaha začínajícího režiséra Colina Trevorrowa (Steven Spielberg se spokojil s rolí výkonného producenta) vyznívá naprázdno.
Velkou část instrumentů a nápadů si až moc okatě vypůjčil z jedničky Jurský svět, včetně motivu návštěvy dětí, zkarikované postavy vedení parku, bafání hlavní obludy z houští, selhání zabezpečovacích opatření, nezodpovědnosti vědy nebo závěrečného zásahu chudáka T. Rexe. Jednou z mála osvěžujících výjimek je myšlenka o (ne)možném ochočení dinosaurů a humor, který v předcházejících "Parcích" zhusta chyběl. Zejména scéna z velínu v závěru filmu: "Ale já už přítele mám." si říká o vstup mezi kultovní hlášky a o celou řadu parodií.
Zbytek je mohutná, digitální podívaná (viděno v Imaxu), která trpí scenáristickou nevyrovnaností: povedené a strhující sekvence (vypuštění honících raptorů, mezi kterými se projíždí sympaťák Chris Pratt na motorce) jsou střídány scénami, u kterých si můžete ukroutit hlavy (křečovitý útok pterodaktylů na návštěvnické centrum). Jurský svět tak v souhrnném vyznění působí dojmem nastavované kaše (byť efektně nazdobené), která marně chytá podmanivé kouzlo prvního Jurského parku.
