Když to nevyjde ani napotřetí v řadě, již se nemůže jednat o momentální selhání či výpadek, ale o komplexní kreativní vyčerpanost a bezradnost. Ta z nového alba Muse Drones civí z každého rohu - i přes zřetelnou snahu o návrat k zajímavým raným deskám a přes lišáckou obezličku v podobě koncepčního alba o hrůzách moderní války, ovládání lidské mysli a odlidštění současných vojáků.
Ukazuje se, že pokud kapela odbourá nános nejrůznějších experimentů, orchestrací či elektronických hrátek, není pod ním v současné době takřka nic zajímavého. Jen bezstarostná zahleděnost do sebe samých, absence silnějších momentů (kvaziteatrální pasáže na Drones působí spíše otravně) a dřevní nenápaditý rockový sound, který je v ostrém kontrastu k progresivitě kapely na přelomu tisíciletí. O některých inspiracích slavnějšími Queen se pak již nemá vůbec cenu zmiňovat.
Je vůbec zajímavé proti sobě postavit trojici silných a povedených nahrávek Origin of Symmetry (2001), Absolution (2003) a Black Holes and Revelations (2006), které slibovaly katapultovat britské trio na samotnou špičku světového moderního rocku, a trojku posledních, bezradných alb The Resistance (2009), The 2nd Law (2012) a Drones (2015). Těžko říci, co se po Black Holes v kapele přihodilo, proč přestala fungovat chemie mezi frontmanem Matthewem Bellamym a zbytkem kapely či zda Muse opravdu uvěřili chvalozpěvům o vlastním mesiášství.
Každopádně Drones jsou nelítostným svědectvím o nenaplněných nadějích, o neschopnosti nalézt cestu ven ze zažitého modelu a o tom, jak přelétavé jsou múzy v dnešním hudebním průmyslu.
