Pokud nějaká kapela ještě dokáže obohatit v současné době trochu vyčerpané žánry post rock/shoegaze, tak jsou to právě irští God Is an Astronaut. Od počátku nového tisíciletí pečlivě vypilovávají svůj styl, postavený na jedné z nejzdařilejších symbióz kytarových ploch, riffů a elektronických zvuků a stěn, současně věnují nemenší pozornost i vizuální složce svého umění (booklety, zadní projekce při koncertech).
Ostatně ne nadarmo označují napolo v nadsázce své nahrávky jako zvukové fotografie těch, kterými jsme byli v daný moment. Helios/Erebus kapelu podle všeho zachycuje v nebývale meditativní poloze. Jistě, opět zde nechybí ostré riffy, až někde na hraně hard rocku, převažující náladou alba je ovšem spočinutí, zastavení se v čase a obracení pozornosti do nejzazších hlubin vlastní mysli.
I při vědomí předchozích povedených desek Age of the Fifth Sun (2010) a Origins (2013) překvapí dramaturgická pestrost, nápadité si pohrávání s atmosférou a melodická síla nového materiálu na Helios/Erebus. Možná, že je už na čase, aby GIAA konečně přestali hrát úlohu tajného tipu pro znalce a vykročili do zářivějšího světla ramp. Není třeba smutnit nad ohranými a několik let stagnujícími U2, God Is an Astronaut představují jeden z nejznamenitějších exportů ze zeleného ostrova.
