Pravděpodobně jeden z nejdůležitějších filmů Heleny Třeštíkové vůbec. Po předvídatelných spirálách beznaděje, slabosti a destrukce v Reném a Katce a po nevýrazném Soukromém vesmíru má nový časosběrný dokument Mallory něco, co režisérka Třeštíková potřebovala ve svém díle jako sůl - silný příběh silné osobnosti, plující přes překážky na vlně naděje k pozitivnímu konci či vyústění. Mallory jako dokument je tak ještě významnější pro samotnou filmařku než pro diváka.
Ta nezlomnost je obdivuhodná a bezpochyby výjimečná: mladá těhotná narkomanka Mallory se po náhodném rozhovoru s Jiřím Bartoškou na Karlově mostě (!!) rozhodne zbavit se závislosti. Na své cestě vytrvá, přestože několik let žije v Praze jako bezdomovkyně v zaparkovaném autě a přestože to znamená na nějaký čas umístit jediného syna do dětského domova. A přestože ji několikerý karambol ve vztazích hrozí stáhnout zpět na dno.
Je skvělé, že i takový outsider jako Mallory nakonec dokáže najít smysluplné místo ve společnosti a díky studiu střední odborné školy, obor sociální činnost, dokáže pomáhat nejspodnějším. Je šílené, že i tak rozbujelý sociální stát s rozsáhlým byrokratickým aparátem jako je Česko, vlastně příliš nedokáže těm opravdu potřebným pomoci a jediné, co dokáže nabídnout, jsou chladně neosobní úředníci/úřednice a stohy všudypřítomných lejster. Třeštíková v Mallory pracuje vlastně stále stejně, jen jí štěstěna přihrála podmanivou kombinace obou těchto poloh. Stoprocentně využitá šance.
