Není to poprvé, kdy se "strýček Neil", jak letos sedmdesátiletému nonkonformnímu kanadskému písničkáři Neilu Youngovi přezdívají mladší generace amerických hudebníků, z dobrých pohnutek zbláznil. V dějinách rockové hudby je jen málo osobností, jejichž dráhu lemuje tolik dramatických vzestupů a pádů. Uměleckých, i co do výkyvů popularity. A zdaleka ne pokaždé na plodnou půdu dopadala hudebníkova angažovanost.
Když v osmdesátých letech vydal album Trans, úsměšek nad tehdejší fascinací nahrávacího průmyslu elektronickými efekty, až o mnoho let později se ukázalo, že nestravitelný naschvál jsou v jádru dobré písničky fungující i jen s tím nejkomornějším doprovodem. Totéž však již nešlo říci o dalších obdobně nestravitelných políčcích gramofirmě a je stejně málo pravděpodobné, že by se podobného zpětného docenění za pár let dočkala novinka The Monsanto Years.
Tematická deska upozorňuje na otázky geneticky upravovaných plodin i zásahů agrárních gigantů do politiky a navenek nese všechny typicky youngovské rysy. Rezonuje jí vztah člověka k půdě a přeneseně i životnímu prostředí, steinbeckovské mikropříběhy amerického středozápadu i důvěrně známé hudební motivy. Možná až příliš důvěrně. Oproti tři roky starému 2LP Psychedelic Pill, jímž Young dostoupal na kdovíkolikátý tvůrčí vrchol a potvrdil, že ani nepatří do starého železa, ani nemusí žít ze staré slávy, zní novinka jako druholigový derivát klasických hudebníkových nahrávek špatně zahraný upoceným, znuděným revivalem, který se nadšení a nasazení ani nepokouší předstírat.
