Německý pianista Volker Bertelmann, známý (i z českých pódií) spíše pod pseudonymem Hauschka, představil populární tvorbě nástroj, spojovaný spíše s akademickým prostředím: preparovaný (rozuměj upravený) klavír. Podobně jako velikáni moderní vážné hudby vkládá odchovanec berlínské techno scény mezi struny a ozvučné desky vznešeného nástroje předměty měnící jeho zvuk. „Vyrábí“ si takto jak rytmické prvky nebo plochy, tak i ruchy, šumy a jiné zvuky, které by u tradičních herních technik způsobily přinejmenším pozdvižené obočí, a to vše ve formě smyček vrší do abstraktních kompozic.
Za Hauschkou již stojí impozantní katalog děl a loňské album Abandoned City nabízející mnoho až popových momentů patří k jeho nejlepším. Novinka 2.11.14 následuje po pouhém roce a půl a přináší materiál povahou velmi odlišný, posluchačsky náročnější. Dvě kompozice délkou odpovídající pomyslným stranám LP reprezentují hudebníkovu experimentující tvář. Vyrůstají z neznatelných lomozů, odražených úderů a vrcholí v opakování jakoby nahodilých, ovšem nesmírně působivých tónových řad. Od třinácté minuty pak zřejmě i zběhlý posluchač bude žasnout údivem, co vše lze vykouzlit jednoduchou manipulací s opakujícími se klavírními motivy.
Pokud Hauschka v rozhovorech prohlašuje, že s každým projektem posouvá hranice možného, nelze než mu nedat zapravdu. Stejně tak pokaždé znovu, byť pokaždé jinak, nanovo, rozmělňuje pochybnosti, do jaké míry je volba nástroje pro tvorbu omezující. V Hauschkově případě by bylo možné poukazovat na cykličnost a opakování motivů, ale na nich je přeci založena celá populární hudba!
