Spíše než o novince Bad Magic bylo v uplynulých týdnech v souvislosti s Motörhead slyšet o koncertech, které pro zdravotní stav principála Lemmyho nebylo triu přáno dohrát. Ke škodě věci, neboť deska vycházející ke čtyřicátým narozeninám kapely stojí za pozornost. A to i přesto, že postrádá onu lehkost a jiskru v oku předchozího alba Aftershock (2013), na němž trojice nejsilnějším materiálem za (přinejmenším) dvě desetiletí ve velkolepém stylu oprašovala rokenrolové, ba dokonce bluesové kořeny.
I novinka je výrazně poznamenána recyklací (její koncentrace naštěstí nepřekračuje míru únosnou pro rockové legendy a instituce) a retro stylizací. Narozdíl od uceleného a v nejlepším slova smyslu jednolitého Aftershock je výletem napříč čtyřmi desetiletími a dvěma desítkami studiových nahrávek kapely. Nechybí pomalejší valivé rockové hymny s výraznými refrény, metalové kvapíky a kolovrátky, ani poodhalené kořeny z dob dávno minulých.
O každé vteřině lze s klidem říci, že takto hrála a hraje jen jedna jediná skupina pod sluncem. Dojmy z desky kalí jen na více místech přítomná únava (skladby jsou nedozpívané, Lemmyho hlas už bohužel není, co býval) i spěch, s nímž byla nahrána (některým skladbám by slušelo dozrát).
