Příznivci rozsáhlé komiksové ságy o Sandmanovi mohou jásat, i po (svým způsobem) konci Pána snů připravil hypertalentovaný anglický spisovatel Neil Gaiman pro fanoušky další porci Morpheových příběhů. V případě Lovců snů se vlastně jedná o mimořádně zdařilou adaptaci novely, kterou Gaiman vydal původně v roce 1999 s ilustracemi Jošitaky Amana.
Nápad přesadit mýtický svět Vládce snů včetně tří čarodějnic nebo Kaina s Ábelem do japonského prostředí a částečně použít tamní mytologické propriety, narativní postupy a výtvarné motivy (japonské dřevoryty, byť kreslíř P. Craig Russel podle vlastních slov přihodil i inspiraci secesními obrazy Alfonse Muchy) k vyprávění o lásce buddhistického mnicha a magické lišky je skvělý. Oproti přece jen poněkud temné původní sáze tak Lovci snů dostávají trochu exotický a poetičtější šmrnc.
Základ však zůstává stejný: nevyzpytatelný a neproniknutelný svět snů, do kterých promítáme naše tužby, radost, lásky, zoufalství i naději, a které ovlivňují dění v "reálném" životě. V novém příběhu se do popředí dostává motiv obětování za toho nejbližšího a pomsty ("Moudrá rada. Pomsta může být cesta, která nemá konce."). Věčné to koření velkých a nadčasových příběhů, kterými Sandman stále povzbuzuje a podněcuje naši imaginaci a fantaziii. Jak píše Gaiman v závěrečném obraze: "Sny jsou zvláštní a nikdo z nás kromě Krále nočního snění nemůže říct, zda jsou pravdivé, anebo ne. Ani co komukoli z nás mohou napovědět o časech, které mají ještě přijít".