Tak nad touto nahrávkou si Richard Krajčo a spol. budou muset zase dlouho drbat hlavu. Coldplay po loňské posmutněle introvertní desce Ghost Stories, do značné míry ovlivněné rozchodem frontmana Chrise Martina s Gwyneth Paltrow, se znovu vrací do vod rozjuchaným optimismem přesyceného, alternativního pop rocku (rozdíl mezi oběma alby naznačuje i ladění obalů). Činí tak s grácií, poučeností dospělých kluků a invencí talentovaných kumštýřů.
V první řadě je ocenit nebývalou pestrost a svěží zakomponování řady stylových odboček, zejména do nejrůznějších škatulek tanečního popu (na desce se podíleli například Beyoncé, Tove Lo, Merry Clayton nebo Noel Gallagher). Jsou zde jak typické stadionové halekačky (titulní A Head Full of Dreams), neprvoplánovité ploužáky pro zamilované teenagerky, tak i překvapivé skladby, silně načichlé soulem či rhythm and blues.
A přes všudypřítomnost prosluněnost cítíte ten melancholický podtón, který uprostřed jasu vkusně doplňuje pestrou paletu emocí. Škoda, že A Head Full of Dreams nenásledovalo hned po X&Y (2005), ušetřili bychom se slabších alb Viva la Vida (2008) a Mylo Xyloto (2011). Ale jak napsali moudří, vše se děje přesně tak, jak má. Novinka Coldplay je plnokrevná a inteligentní popová deska, která neurazí ani náročnější posluchače. Zamrzí jen vlezdoprdelismus s Barackem Obamou na skladbě Kaleidoscope, to je jediné křečovitější místo jinak vysoce povedené záležitosti.
