Řada nekrologů připjala novince Blackstar před několika týdny zesnulého zpěváka Davida Bowieho superlativy mechanicky. Za zásluhy, jako projev… (dosaďte dle konkrétního textu), automaticky, aniž by se přitom vůbec zabývaly obsahem desky, jejíž kvality v přílivu vzpomínek a hodnocení interpretova přínosu zanikají.
Nekritickému přijetí se však dostalo již předchozí Bowieho nahrávce The Next Day, s níž před třemi lety učinil tečku za desetiletou tvůrčí přestávkou. Volně na ní rozvíjel tvorbu ze sedmdesátých let, především tu z legendární „berlínské“ trilogie, odrážející rozpolcený charakter obyvatel železnou oponou rozpolceného města. Šlo o comeback sice vydařený, avšak obalený mnohými „ale“, z nichž tím hlavním bylo, zda je toto stále týž Bowie, který se na experimentálních deskách z devadesátých a „nultých“ let dostal daleko za kulturní horizont posluchače středního proudu.
Naštěstí novinku těchto „ale“ provází jen poskrovnu a pochyby o autenticitě nejsou nasnadě. Bowie s doprovodnou kapelou seskládanou tentokráte převážně z méně známých hudebníků nahrál sevřenou desku, která má daleko k přehledným písničkám předchůdce. Inspiraci čerpal od art rocku sedmdesátých let přes jazz rock po minimalismus a výsledkem je syrové, autentické album, jehož skutečný charakter se pomalu, plíživě vynořuje až s přibývajícími poslechy.
