Zajímavý trend. Pokud film Fotograf (2015) obsahoval jednu z největších dávek nenávisti vůči konkrétní osobě (předobrazem jedné z postav měla být Sára Saudková), potom lze režijní a scenáristickou prvotinu Radka Bajgara Teorie tygra bez váhání postavit na bizarní piedestal nejvíce misogynního (pro neznalé, misogynie - nenávist k ženám) snímku v novodobé historii české kinematografie.
Otázku, jakými zkušenostmi Radek Bajgar podle všeho v životě prošel, nechejme freudiánům, pro naše zkoumání je mnohem důležitější, zda je tato (v českém filmu) nezvyklá misogynie nějak zajímavá a funkční ve vztahu k filmovému zážitku. Vskutku, většina žen je v Bajgarově snímku podána jako bezohledné uzurpátorky a ničitelky mužova života, jako jeho nemesis a překážka klidného a spokojeného bytí.
Obzvláště v tomto ohledu vyniká trojice v podstatě identických harpyjí v podání Ivy Janžurové (tchýně), Elišky Balzerové (manželka) a Tatiany Vilhelmové (dcera), které kolem sebe šíří pouze aroganci a zmar. A možná tu je největší slabina Teorie tygra: až příliš schematická stavba hlavních ženských postav, která jakoby nepočítala s možností smíření ke konci života anebo s aspektem mezigenerační vzpoury při přebírání rodičovských vzorců chování.
Na druhou stranu, takto vykolíkované základní pole je pochopitelné. Bajgar ho šikovně použil k vytvoření uhrančivé postavy stárnoucího veterináře Jana, do kterého Jiřího Bartoška vložil stopadesát procent hereckého kumštu. Na Janovi a Bartoškově skvělém výkonu (už slyšíme cupitání Českých lvů) Teorie tygra stojí, bez něj by film byl poloviční: vnímavý divák za vrstvou střetu mužského a ženského světa vycítí i důležitost umění odpouštět a smysluplného prožití každého okamžiku našeho života. V tomto ohledu se Bajgarův debut stává vzácně univerzálním dílem, které časem nezestárne. Barťák bravo!
