Je skvělé sledovat, jak talentovaný Ben Affleck (Gone, Baby, Gone, Město, Argo) s každým režijním počinem zraje a získává na jistotě a kreativní troufalosti. A to i v kontextu s jeho předešlou režijní záležitostí, povedeným historickým dramatem Argo (2012), které si vysloužilo Oscara za nejlepší film. Mnohovrstevnatou gangsterkou Pod rouškou noci si Affleck ukousl doposud největší režijní sousto - a to nejen kvůli svému hereckému a scenáristickému angažmá, ale především šíři a komplexnosti látky.
Příběh drobného zlodějíčka, který se v době prohibice ve Spojených státech vypracuje v mocného mafiánského bosse, Affleck pojal kromě jiného jako barvitou exkursi do nepříliš frekventovaných témat - od floridského gangsterského podsvětí přes Ku-Klux-Klan až po zvláštní mix byznysovo-náboženského fanatismu. Nic na tom nemění, že řadu situací, stylizací či podobných postav divák už viděl ve Scorseseho Boardwalk Empire nebo dokonce ve videohrách Mafia. Affleck je dokáže sebejistě propojit v napínavou show s energií a humorem, režijně přitom exceluje zejména ve velkolepě pojatých akčních scénách, od úvodní automobilové honičky až po závěrečné střelecké zúčtování.
Kde naopak Affleck pokulhává, je scénář a zejména dialogy. Paradoxně je to vidět na hlavní postavě, zabijáckém kápovi Joe Coughlinovi. Směs bezohledné brutality a laskavého srdce vyznívá občas dost křečovitě, neuvěřitelně a dokonce i naivně, navíc nepříjemně rozmělňují slušně rozeběhnuté akce. Byť Pod rouškou noci zdaleka nedosahuje mistrovství Gangů New Yorku (opět Scorsese), stále se jedná o řemeslně nadprůměrnou záležitost.
