Tahle kapela snad nedokáže natočit špatné album. Ne, že by se o to někdy nesnažila. Zejména v období kolem alba Ultra (1997), kdy uvnitř Depeche Mode eskalovaly neshody a drogové excesy zpěváka Davea Gahana, to bylo pořádně nahnuté. Výsledkem byla ovšem "jen" velmi slušná, nadprůměrná deska. Od té doby však skupina dokázala najít ideální modus vivendi - nahrávky vydává v poklidném tempu jednou za čtyři roky a jen v případě vysoké kvality výsledného materiálu.
Rozsáhlá turné, navštěvovaná miliony věrných fanoušků, mají stále aureolu hudebního svátku. A co hlavně, do skladatelského procesu se vedle dříve výhradního autora Martyho Gorea (mimochodem, subjektivně asi nejlepšího autora popové hudby na světě, pozn. aut.) postupně zapojil i frontman Gahan (který mimochodem natočil i dvě velmi slušné sólovky). Na čerstvé nahrávce Spirit nechal Gahan svůj podpis na čtyřech skladbách z celkového počtu 12 (základní edice). Ku prospěchu věci.
Podobně jako v případě několika předešlých desek posluchač dostává dramaturgicky pestrou kolekci propracovaných hitů, z nichž některé lze označit za drahokamy temného popu. Oproti předchozí nahrávce Delta Machine (2013) ubylo (elektro)bluesového feelingu. Kapela jako by se více otočila do svého silného období na konci 80. let a zdůraznila elektronický základ Depeche Mode. Neztratila přitom cit pro podmanivé, nikoliv však laciné melodie a aranže. Výsledkem je silné a nadčasové album, které zúročuje dlouhá léta kapely na hudební scéně. Přitom se však neopakuje a nevykrádá sebe samu.
Příběh Depeche Mode byl, je a bude výjimečný. Když pomineme úsměvné popové začátky v 80. letech, nikdy se nezpronevěřili kreativní svobodě a vysoké laťce kvality. Z de facto alternativního bandu, vydávajícího u alternativní gramofirmy (Mute), se stal celosvětový kolos a jedna z nejúspěšnějších kapel na světě, která rozdává radost desítkám milionů. A novinkové album Spirit hlásá: oheň kreativity a fascinujícího umění DM hoří dál.
