Dobrá zpráva na úvod: hraný remake kultovní animé/cyberpunkové klasiky Ghost In the Shell není takový průšvih, jak někteří sýčkové a hardcore fans prorokovali. Novinka dle předpokladů nedosahuje úchvatné atmosféry (dané nejen vyprávěním a animací, ale i hudbou) a filosofického rozmachu originálu z roku 1995 (plus verze 2.0 z roku 2008), byť některé sekvence a záběry opisuje doslova, včetně úhlu kamery, situování a choreografie bojových scén atd.
Na druhou stranu nový Ghost In the Shell stále nabídne vysoce nadprůměrné vizuální hody, solidní výkon Scarlett Johansson, slušně odsýpající děj a pár bonbónků jako například menší role pro kultovního japonského herce, scenáristu a režiséra Takeši Kitana (například skvělý film Zato Ichi). Kdo však čeká podobné kladení závažných otázek týkající se lidské identity, výhod i úskalí technického pokroku a hlavně (ne)možnosti sepětí kybernetické a humanoidní existence, měl by spíše zůstat u stále úchvatné animované předlohy.
Byť oba filmy vycházejí ze stejného základu, u hrané verze je evidentní financování a dohled UIP/ Paramountu - existenciální filosofování, které dodalo svébytný punc původnímu GITS a které by mohlo současného většinového diváka poněkud odehnat, bylo osekáno na nutné minimum. Zůstalo ale dobré akční drama, zručně natočené nepříliš zkušeným Rupertem Sandersem (Sněhurka a lovec) a zasazené do podobně zajímavých kulis futuristického velkoměsta. Ale i to je doklad kvality originálu a solidnosti řemesla Sandersova týmu: i při odloupnutí několika vrstev stále zůstává výborný základ, kterého se filmaři zhostili se ctí.
