První film z nové trilogie Jana Hřebejka Zahradnictví to bude mít v tuzemských kinech těžké. Nejenže nabízí všechny známé přednosti a nectnosti Hřebejkova filmování z posledních let, ale i proto, že český divák má od roku 2003 nakoukaný film s podobnou tématikou - Želary, navíc v mnohem zdařilejším podání.
Tedy opět tu je příběh ženy, kterou vřava druhé světové války vytrhne z dosavadního vztahu a vrhne ji do tak či onak komplikovaného dalšího partnerství. Ironií osudu obě ústřední ženské postavy, jak v Želarech, tak i v Zahradnictví: Rodinný přítel, vytvořila Aňa Geislerová (hudbu v obou případech složil Petr Ostrouchov).
Zahradnictví je dějově jakýmsi prequelem vydařených a dodnes stále koukatelných Pelíšků (1999), jejichž kvality dosahuje ovšem jen stěží. A lehkého, elegantního humoru, který by zlidověl, už vůbec. Hřebejk v novince opět osvědčuje nadání pro vedení herců, dobře vystavěné dialogy a cit pro některé ne zcela běžné pointy standardních situací. Bohužel se mu z těchto ingrediencí nedaří uhníst nějaký větší/vyšší celek, který by divákovi nabídl přesah a pevnější tvar.
Rodinný přítel je spíše pouhou etudou, natahovanou (mnohdy neúnosně) do délky celovečerního filmu a místy trpící zbytečnou doslovností. Navíc, jako film samostatně nefunguje. Pokud by neexistovaly další dva snímky trilogie (půjdou do kin rovněž v letošním roce), divák by marně čekal na nějaké smysluplné vyústění. Takhle může ještě doufat, že Rodinný přítel je jen jakousi zdlouhavou expozicí do vztahových peripetií jedné rozvětvené rodiny a že skutečná akce/zajímavé vyprávění ještě přijdou.
