Předchozí vysoce povedený film Avengers: Infinity War (2018) a zejména jeho mrazivý závěr ve fanoušcích vyvolal obrovská očekávání, která však aktuální pokračování Avengers: Endgame plní jen zčásti. Spíše minimálně. Bohužel. Jakoby by se režisérská dvojice Anthony Russo, Joe Russo lekla tak slibně rozjetého příběhu, jako by jim došla kreativita a její nedostatek i navzdory všem monumentálním trikům nahrazovala rutinou a předvídatelností.
Zklamání ze závěru aktuální fáze Marvel Cinematic Universe má několik důvodů. Nepříliš propracovaný a povedený scénář, který místy nepřehledný děj roztáhl na úmornou plochu tří hodin. Minimum hlášek a minimum nápaditosti při rozvíjení postav. Pokud scenáristé sáhnou k tak otřepanému triku sci-fi jako je stroj času, logicky se pak dostanou do neřešitelných paradoxů jako je pomotaná souslednost, faktické zacyklení dějů a zdvojování postav, které jsou však nonšalantně pominuty v zájmu zachování příběhu. A k tomu nezbytné výboje progresivního Hollywoodu ve formě feministických bojůvek či faktické předání jedné z postav z rukou unaveného bílého muže do náruče energií kypícího černocha.
Tohle už nezachrání ani očekávaná velká závěrečná bitva, která je příliš krátká, bez napětí a překvapení, než aby uspokojila nároky namlsaných diváků z předchozího filmu. Mohli jsme dostat velkolepé a invenční zakončení velké ságy a zatím nám filmaři naservírovali jen řemeslně odvedený standard. Škoda, škoda, škoda.
