Bohužel, tentokráte si režisér a scenárista Bohdan Sláma (Čtyři slunce, Venkovský učitel, Štěstí atd.), bezpochyby jeden z nejpřemýšlivějších filmových tvůrců dejme tomu střední generace, ukousl příliš velké sousto. Slámu je třeba pochválit za výběr tématu - tragické události, ke kterým skutečně došlo na Vitorazsku na a po konci války.
Když ovšem není k dispozici zdařilý scénář (Ivan Arsenjev) a Sláma s ním již nic kloudného nevyčaroval, tak se tato volba ukazuje jako dvojnásobná chyba. Rozpaky vzbuzuje již základní stavba filmu - oč nahodileji, povrchněji a zkratkovitěji se tvůrci věnují rokům, které tragédii v malé vesnici na jihu Čech předcházely, o to větší prostor dostane samotná masová vražda. Divák tak ale zákonitě nechápe motivy a jednání jednotlivých postav, mimochodem ne příliš zdařile načrtnutých. A už vůbec ne tak niterný proces, během kterého se z přátelského souseda stane vražedná bestie.
Místo aby Sláma věnoval pozornost postupnému budování atmosféry a zachycení plíživého zla, v první polovině snímku divákovi předvádí nesourodý pelmel výjevů, ve kterém je obtížné se vyznat. Herci tak toho nemají moc co hrát. Mimochodem, pokud je součástí výchozí situace skuhrání vitorazských sedláků, jak špatně se jim v První republice žije, pak by Sláma neměl vybírat tak blahobytně, ba skoro obézně vyhlížející herecké typy, kterým evidentně scházejí vrásky upracovaného a unaveného venkovana.
V porovnání s Krajinou ve stínu tak opět geniálně vyniká podobný film, monumentální Jasného epos Všichni dobří rodáci, který se věnuje podobnému tématu - jak se malý venkovský člověk dokáže vyrovnat s náporem velkých dějin a událostí. A bohužel, Veber Stanislava Majera není novým Františkem, přestože by na to Majer měl. Jen mu nikdo takovou roli nenapsal. I po Slámově filmu tak poválečné Vitorazsko zůstává stále zahaleno stínem neznáma.
