Poněkud přehypovaný projekt Daft Punk na sobě udělal kus práce. Po nepříliš povedeném albu Human After All se vrátil ke kreativnímu a neotřelému retro zkoumání nejrůznějších odrůd popové elektroniky. S Random Access Memories se posluchač ponoří do trochu kalných vod 70. a 80. let, do času bubblegumových seriálů typu Miami Vice, natupírovaných účesů a analogového synthpopového zvuku.
Je pravda, že si oba hoši s deskou docela vyhráli. Oproti předchozí albu se nahrávalo hlavně živě (zvlášť perkuse tak dostaly novou energii), s takovými muzikanty jako Panda Bear, Julian Casablancas (The Strokes) nebo Omar Hakim. Je zajímavé slyšet, jak se Bangaltner a de Homem-Christo při tom všem proplétání a nostalgickém vzpomínání nebrání odbočkám ke šťavnatému rocku á la The Rolling Stones nebo The Stooges. A oceňuji, že se Daft Punk dokázali zbavit všech těch houseových klišé, které trochu kalilo dojem z Discovery (2001).
Na druhou stranu, člověk by čekal, že to osmileté přemýšlení vyplodí vyplodí poněkud větší bombu. Není tu skoro nic, s čím duo nedokázalo přijít na předchozích nahrávkách. Vše je pouze jen v decentnějším a poklidnějším hávu, a s výraznější příchutí narůžovo nabarvených vzpomínek na předchozí dekády. Random Access Memories je přesně ten typ desky, která nezíská nové fandy, jen utvrdí dosavadní věřící.
