Filmová novinka režiséra, scenáristy a (dokonce) i kameramana Tomáše Vorla st. Cesta domů vykazuje stejně jako předchozí související film Cesta do lesa (2012) sestupnou tendenci v rámci celé volné trilogie.
Zatímco "jednička" Cesta z města (2000) byla sympatickým snímkem se silným tématem úniku z městské civilizaci a (především) díky Tomáši Hanákovi v hlavní roli a výtvarné stylizaci zachovávající alespoň částečně podmanivou a hravou sklepáckou poetiku, pro další volná pokračování jakoby Vorel marně hledal podobně silnou a pohromadě držící látku. Cesta do lesa a hlavně aktuální Cesta domů je spíše sledem tu více, tu méně zábavných scének, hala bala poslepovaným jednoduchoučkou kostrou autenticky bukolického žití na tom českém venkově. "Scénář jsem dal dohromady z příběhů a historek, které jsem tady (v okolí Rabštejna nad Střelou) slyšel nebo sám zažil," vysvětluje Vorel. Ano, to by odpovídalo.
Za takové situace je pak logické, že divák marně pátrá po motivaci a důvodech konání jednotlivých, nepříliš propracovaných postav. Proč Hanákova figura tak strašně, až sebezničujícím způsobem kalí? Nevíme. Stejně tak nevíme, proč revírník Ludva rovněž nebezpečně holduje alkoholu a proč se jednou zachová nepěkně ke své překrásné partnerce. Co zůstává, je pár vydařených momentů/skečů a autentická bio agitka, zaměřená proti hnojení, tradičním lidovým zvykům (pomlázka) a "špatným" potravinám (buchty, nutella, maso atd.), která je sice přesná, ale nepříliš nápaditá, takže vyznívá spíše jako nezáměrná karikatura. Výsostní autoři Vorlova formátu mívali na víc (Kouř, Kamenný most, Skřítek, Pražská 5).
