Dlouhé roky připravovaný projekt podle stejnojmenné knihy Ivy Procházkové vyústil v povedený a nevšední animák, kterého bychom si měli vážit a opečovávat jako vzácnou květinku. V první řadě se jedná o výrazný a nadprůměrný projekt i v rámci té lepší části české animované tvorby (Jiří Trnka, Jiří Barta, Aurel Klimt, Břetislav Pojar atd.). Tradice v podobě tuzemské animace jako výkladní skříně české kinematografie, ať již to bereme z hlediska úrovně řemesla (nesmíme zapomenout i na podmanivou hudbu tohoto filmu) nebo sdělovaných myšlenek, tedy zaplaťpánbu nekončí.
Za druhé, Myši patří do nebe je skutečně chytře a promyšleně vystavěný rodinný snímek, na který dospělí mohou bez obav zajít se svými dětmi tak cca do dvanácti třinácti let. Tvůrci v čele s režisérskou dvojicí Jan Bubeníček - Denisa Grimmová v příběhu myšky Šupito a lišáka Bělobřicha citlivě a vyváženě namixovali směs dětské rozpustilé zábavy, fantazie a dospěláckých vážných témat, byť možná více gagů a hlášek by neškodilo a byť zejména v závěru si člověk řekne, zda některé vrstvy vyprávění malé děti vůbec pochopí.
A za třetí se jedná o krásný, ušlechtilý, lidský a emocionálně naléhavý snímek, žánrově asi nejblíž zábavnému dobrodružství, který v lidech probouzí to dobré a který by mohl zabodovat i za hranicemi České republiky (přesněji vzato jsou "Myši" česko-francouzsko-polsko-slovenský projekt). Témata, jak moc je důležité přátelství, být s tím, koho máme rádi (přátelé, maminka, tatínek), jak je důležité překonat vlastní strachy a umět se obětovat za své blízké, jsou nadčasová a všeobecně platná. Myši patří do nebe takto jako jeden z mála tuzemských filmů dokáží oslovit i rozmanité mezinárodní publikum.
Tři hlavní klady, kvůli kterým byste film neměli minout a vydat se s celou rodinou do kina.
