Nejprve si ujasněme pravidla hry: dokumentární film Karel o životě nejslavnějšího českého popového diváka Karla Gotta (úmrtí 2019) nevznikl z nějakého vnitřního pnutí či uměleckého nepokoje režisérky Olgy Malířové Špátové. Ta byla manželskou dvojicí Gottových v uplynulých letech najmuta, aby de facto vystavěla Gottovi filmový pomník. Kontrolovaný pomník.
Přesto je třeba odmítnout pohled, že snímek Karel je cosi vyumělkovaného, nalakovaného na růžovo. Díky několika faktorům. Tak především samotný Gott byl evidentně k sobě natolik vnitřně poctivý umělec a člověk, než aby zde po sobě zanechal jakousi totálně falešnou či matoucí zprávu nebo aby vynechával některá citlivá témata (vztah ke komunistické moci, Anticharta). Notabene v závěru života (část natáčení proběhlo těsně před skonem Mistra), kdy se Gott, vždy pověstný humorem, dostal do takového stavu nadhledu a smíření sám se sebou, který by mu mohla většina kritiků závidět (obzvláště kněz Halík se rýpáním do již zemřelého Gotta doživotně znemožnil).
V části filmu se výše popsaný model s najatou režisérkou ukazuje spíše jako výhoda. Gott si totiž Špátovou pouští dost k tělu. Je evidentní, že pokud by byla jen zvědavou "externistkou", nikdy by neměla šanci točit chvíle intimní rodinné pohody u Gottových, okamžiky vyčerpání v zákulisí závěrečných koncertů nebo chvíle kruté pravdy, kdy se slavný zpěvák v nemocnici dozvídá zdrcující diagnózu.
Divák se v některých momentech neubrání slzám dojetí či pohnutí, ale film Karel rozhodně není laciná ždímačka slz. Je to důstojný a do určité míry poctivý (případné třinácté komnaty nechť si Mistr vyříká s Nejvyšším) pomník člověka, který do života milionů vnášel radost a světlo. Jako poslední rozloučení a vyznání slavného umělce funguje na výbornou.
