Byť novou komedii Martina Horského Srdce na dlani spojuje s jeho předchozím filmem Ženy v běhu (2019) velmi podobný štáb (kromě režie a scénáře rovněž kamera, střih, produkce), výsledek je do značné míry rozdílný. Srdce na dlani postrádá lehkost, svěžest a solidnost kvalitního komerčního produktu, jakým Ženy v běhu bezpochyby byly.
Srdce na dlani předkládá velmi naivní až prostoduché a předvídatelné zápletky o tom, že "láska kvete v každém věku", které se místy překlápějí až v křeč a prvoplánovité tlačení na pilu (viz linie dětské lásky v mateřské školce). Humor a komické scénky z velké části nefungují, občas diváci nevěřícně vytřeští zrak (scéna evokující stařecký sex mezi Polívkou st. a Balzerovou).
A hlavně stavba Srdce na dlani je vysoce paradoxní z hlediska žánru romantické komedie. Většina hrdinů jako by pořád toužila po nějakém naplňujícím vztahu, láskyplných emocích, ale pokud je zčista jasna ztratí (což se ve tomto filmu děje relativně často), nic se neděje. Nic se bývalým partnerům nevyčítá, nikdo se nehroutí, nikdo není rozhozený, všichni jsou pořád nejlepší kamarádi, v případě dětí je snadná dohoda o střídavce, všechno všichni chápou - jako kdyby ty vztahy v Srdcích na dlani ani neměly příliš velkou váha a vlastně v nich o nic velkého nešlo. Mimochodem trefnější název filmu by bylo Pohodové lásky a rozchody.
Samozřejmě, pořád je jasné, že Srdce na dlani je červená knihovna, ale i ta má nějaká svoje pravidla a hranice. Tady je ta sluníčkovost, předvídatelnost a pohoda přestřeleny až do protivna. Jediným zlounem a tedy alespoň trochu reálnou postavou filmu, která by nešustila papírem, je tak Marek Taclík (opět!), který si střihl menší roli sobeckého a opileckého majitele psa. A to je málo.
