Již popáté a dle všeho naposledy na plátna kin vstupuje postava sympatického dobrodruha a archeologa Indiany Jonese a bez ohledu na výsledek filmového snažení je třeba před Harrisonem Fordem smeknout. V osmdesáti letech si střihnout hlavní akční postavu, byť v některých sekvencích zjevně pomáhá digitální technologie - to je obdivuhodný výkon.
Samotný snímek Indiana Jones a nástroj osudu, který je prvním titulem série, který nerežíroval Steven Spielberg (na režisérskou židli usedl James Mangold), je směsí povedených i těch méně povedených momentů. Tak zatímco úvodní honička na nacistickém vlaku za relikvií Kopí osudu (ta se pak v dalším ději kupodivu neobjeví) diváka navnadí a připomene ty nejzářivější scény filmové řady, několik dalších sekvencí, například s potápěčskou lodí, za nadupaným úvodem pokulhává a působí ze scenáristického hlediska poněkud odbytým dojmem.
Příliš nepotěší ani nesympatická postava Indyho kmotřenky (Phoebe Waller-Bridge), která balancuje na hraně sobecké mrchy, nevěrohodné ranařky a nepovedené femme fatale a v konečném vyznění diváka spíše ruší. Obavy z přílišného zasahování politické korektnosti se naštěstí nepotvrdily, nároky progresivistů se ponejvíce vybily na zlounech (nacisté, kdo jiný v této době) a výše uvedené kmotřence.
Pozitivní dojmy ale převažují, baví Indyho poloha mrzoutského, stárnoucího profesora, který nerozumí modernímu světu, a scenáristé dokázali přijít s dostatkem povedených a nápaditých akčních scén, honiček a motivů (zejména v závěru, který si hraje s tematikou cestování v čase). Indy se tak diváky loučí ve velkém style a v souhrnu lze říci, že Indiana Jones a nástroj osudu celé sérii ostudu neudělá.
