S přibývajícími alby je to čím dál zřetelnější: již několik let kreativně vyčerpaní, ale nesmírně populární Coldplay by si mohli gratulovat, pokud by teď směli londýnským White Lies pucovat boty. Indie rocková trojice z Ealingu má všechno, čeho se partě kolem Chrise Martina poněkud nedostává: talent na silné, chytlavé písně, vymakanou dramaturgie desek a zajímavé aranže. První dvě desky To Lose My Life... a Ritual mohly být dílem náhodné konstelace a štěstěny, aktuální trojka Big TV by měla i ty největší pochybovače přesvědčit, že se v Anglii rodí další globální hvězda.
Přitom ty výchozí ingredience nejsou nějak převratné a překvapivé. Kapka zasmušilosti Joy Division, ždibec novoromantické atmosféry, chloupek melodiky The Killers, lžička neotřelosti a eklektičnosti Talking Heads. Kouzlo tkví v zajímavém poskládáním a nakombinování jednotlivých elementů v celek, který má vlastní ksicht a který sympaticky vyčnívá z nudné záplavy britských kytarovek.
Big TV navíc oproti předchozím dvěma deskám výrazně sází na melodičnost (pozor, neplést si s líbivostí), vybrat si můžete z hitů First Time Caller, Big TV, Getting Even, Be Your Man nebo Goldmine. Zvýraznění této stránky White Lies určitě napomohl návrat producenta Eda Bullera, který se podílel na úspěchu debutové desky v roce 2009. Je příjemné poslouchat, jak Harry McVeigh a spol. muzikantsky rostou a objevují nové a nové možnosti vlastní cesty. A je fajn slyšet, že dobré výkony z desek dokáže kapela zopakovat i naživo (viz pražský koncert WL). Palec nahoru.
