Asi nikoho nepřekvapí, že pro kohokoliv jiného, než pro cílovku kapely, tedy pro více či méně obézní teenagerky s rovnátky, je tento film bezcenný. Vše je logicky podřízeno jedinému cíli: posílit brand One Direction a vytvořit touhu po konzumaci merchandisingu (desky, nášivky) a spojených produktů (rychlé občerstvení, mastičky na akné, značkové oblečení atd.). Což je samozřejmě absolutně v pořádku a je to legitimní cíl pro vytvoření celovečerního propagačního filmu. Ti ostatní se však z This is Us o boy bandu nedozvědí nic (teenagerky nějaké info ani nezajímá).
Nedozvíme se, jakým způsobem byli One Direction vytvořeni (kromě obecně známého faktu, ze vše začalo v soutěži X Factor). Nevíme, kdo je naučil chodit, mluvit, zpívat, myslet, kdo jim zajišťuje publicitu a image, kdo je naučil se tvářit a dělat gesta, kdo jim vytváří repertoár, kdo jim plánuje turné, kdo jim zajišťuje kontrakty s komerčními firmami. Zkrátka nic. Přitom jedině tyhle aspekty jsou na fenoménu One Direction skutečně zajímavé.
Jistě, v množství záběrů z koncertů, z rozchechtaných autobusů či koncertních šaten se mihnou jakési postavičky z organizačního týmu, jejichž jména se však na plátně mihnou tak ďábelsky krátce, že nic nenaruší nimbus tajemství. Jen na dvou, třech místech probleskne nakašírovaným představením normálnost: to když se dva tři členové 1D letmo zmíní o rozporech mezi sebou a nejistotě a chaosu, které komerční úspěch vytvořil v hlavách pěti mladých britských kluků.
Bonusovou bizarností tohoto filmu je osoba režiséra Morgana Spurlocka. Ano, to je ten týpek, který ještě před devíti lety ve filmu Super Size Me odvážně tepal nešvary rychlého občerstvení. A nyní de facto natočil propagaci téhož. Alespoň v tomto ohledu si snímek na nic nehraje a ukazuje, že svět je předvídatelný a v pořádku.
