Promarněná příležitost. Ostatně vzhledem ke způsobu vzniku díla to nemohlo dopadnout jinak. Největší z mých nálezů a ztrát není žádnou vyčerpávající analýzou fenoménu Michal David nebo podrobnou historií zpěváka a skladatele, spíše jakýmisi memoárovými zápisky, které se netají značnou útržkovitostí a nahodilostí: dva autoři Zuzana Pšenicová a Dušan Spáčil při několika letmých sezeních (v textu si nenápadně stěžují na Davidovu nedochvilnost) nahráli a přepsali Davidovo kusé vzpomínání na dětství, dospívání a hudební kariéru. K tomu se přidá pár rozhovorů s blízkými spolupracovníky a rodinnými příslušníky, a kniha je na světě.
Žádný div, že se z publikace o Vladimírovi Štanclovi (Davidovo pravé jméno) dozvíme jen letmé informace, absolutně vytržené z kontextu a souvislostí. A přitom by bylo co objevovat či rozebírat: rozvod nekompatibilních rodičů, vyrůstání v cirkusové rodině Kludských, jazzem ovlivněné hudební počátky nebo doposud nepříliš popsaná historie formace Kroky Františka Janečka. Zájemce tu maximálně kolem nepříliš známých událostí a peripetií, které ovlivnily Davidův život a pohled na svět, propluje ve značné vzdálenosti.
Text Největší z mých nálezů a ztrát je současně příliš hodný, lehoulinký, neambiciózní. Logicky proto jen hladí a klouže po povrchu. Neanalyzuje, neklade otázky, ty spíše ve čtenáři vznikají samovolně a občas nezáměrně (byznys kolem Kroků, vlastně obecně způsob fungování socialistických kapel, kauza kolem Davidova domu, který získal po emigrantech atd.). Michal David tak na svého skutečného autora teprve čeká.
