Od donedávna posledního, nepříliš vřele přijatého řadového alba Sacred Love britského zpěváka Stinga uplynulo deset let. Vyplnily je všemožné projekty od symfonických adaptací vlastních hitů přes vánoční kolekci po výlet do zpěvníku středověké Anglie. Ani novinka The Last Ship není řadovým albem v doslovném chápání. Přináší sice nový – a konečně i autorský – materiál, je však hudbou ke stejnojmennému divadelnímu představení. Tomu je uzpůsobena stylizace písní, textů i instrumentace.
Povětšinou mají baladický charakter, v němž vynikají drobné záchvěvy hlasu, frázování anebo hry s místními dialekty, doprovod vytváří převážně jen akustická kytara, jíž tu a tam doplní ostatní nástroje, zprostředkovávající exkurze do lidových písní, pijáckých odrhovaček anebo kabaretu. S omezeními, která hra před autora staví, se zpěvák vypořádal dobře: skladby příliš nevybočují z jeho charakteristického stylu, stojí a padají s interpretovým hlasem a charismatem, některé by našly důstojné místo i na „tradiční“ řadové desce.
Podobně jako nad předchozími projekty však nad novinkou visí jiný mrak. Mezi hvězdy vplul zpěvák v polovině osmdesátých let díky fúzi, která omračovala barevností i samozřejmostí. Tento rys se postupně vytrácí: výlety přes hranice žánrů se již nekonají v rozměru písniček, ale celých desek, což svědčí o určité ztrátě jistoty, a alba to zákonitě ochuzuje. A opravdu dobré, „klasické“ album by Sting čtrnáct let po Brand New Day již opravdu potřeboval.
