Jestli něco nesvědčí tvorbě Jiřího Menzela, tak je to tlak, určitá forma donucení a absence vnitřního uměleckého nutkání. Vidět je to třeba na normalizačním budovatelském filmu Kdo hledá zlaté dno (1974), který Menzel musel natočit jako pokání za Skřivánky na niti. Anebo na čerstvých Donšajnech, kteří de facto vznikli na objednávku producenta Adriana Sarbua: "Roky mne přemlouval, ať něco natočím. Na společnou schůzku jsem přinesl malý nápad, vlastně takový nesmysl, a on to přijal." Menzela nakonec zlákaly luxusní natáčecí podmínky včetně nafouknutého rozpočtu nebo nadstandardního počtu natáčecích dní.
Avšak zatímco divák Menzelovu nižší zaangažovanost přehlédnout nemůže (byť je režisér i autorem scénáře), ultrapřívětívý přístup producentův k autorům na plátně příliš vidět není. Donšajni na pozadí zkoušky jednoho okresního operního představení vypráví příběh, spíše sled scének, jejichž pojícím tmelem je láska k (vážné) hudbě, ženám, životu a i vědomí nemožnosti změnit vlastní osud a události okolo nás. Z takovýchto ingrediencí by dřívější Menzel (rovněž kamera Jaromíra Šofra už nemá takový švih jako dříve) dokázal namíchat silný a soudržný koktejl gagů, absurdních scének a brilantních slovních výměn. Současný Menzel jako by jen zlehka a nezúčastněně klouzal po povrchu a (zejména) dialogy odbýval: jako divák, který se s rukama v kapsách dívá na fotbal, než aby se osobně zapojil do hry.
Co naopak potěší: opět skvělý výkon charismatického a úchvatného Martina Huby v roli stárnoucího "donšajna" a operního esa, jenž s noblesou odráží příznaky blížícího se konce - jak uměleckého, tak milostného. Tady, stejně jako v některých scénách mistrného prokomponování obrazu a operních pěveckých partů cítíme toho starého Menzela plného nápadů, který lehkou rukou míchá to lehké a i závažné do jednotného pitoreskního obrazce. Ve výsledku se ale návštěvník kina nemůže ubránit dojmu jakéhosi nedodělku či polotovaru, ze kterého by teprve nový střih či ruka externího dramaturga dokázala vykouzlit nezapomenutelný zážitek.
