Novinku Loud Like Love anglického tria Placebo provází sebevědomá prohlášení kapely, nic nového však nepřináší. Naopak: již několikrát slyšené, jen tentokráte s čistším zvukovým finišem a s až popovou produkcí, v níž se skladby poněkud nešťastně slévají. V přímočarých vypalovačkách trojice tlačí na pilu, ale až na protivné (samplované) tleskání do rytmu, které jí má otevřít cestu na taneční parket, vám z nich v hlavě příliš nezůstane.
O mnoho lepší nejsou ani texty. U Rob the Bank zalitujete dne, kdy jste se rozhodli naučit se anglicky, a pravdy, že virtuální přátelé ze sociálních sítí nejsou to, co ti skuteční, si skupina mohla odpustit. Ke škodě leckde přitom stačilo málo, aby hranici mezi trapností a osobitou poetikou, která provázela předchozí desky, překročila. A konečně: novinka je smutným obrazem o současné hudební publicistice.
V mnoha médiích až příliš ochotně přeskočila z role kvalitativního síta do úlohy poradce životního stylu, který určuje, co čtenář „musí mít“. Recenze desky provází spíše přežvykování PR materiálů a generických rozhovorů, než vlastní názor. Časté vynášení Loud Like Love do nebes pramení spíše v logice, že píšu-li pro čtenáře-potencionálního fanouška, tento chce, aby se o „jeho kapele“ psalo především hezky a vlídně. A to si novinka Placebo ani nezaslouží.
