Tvůrci dystopické sci-fi trilogie Hunger Games (trilogie, byť poslední díl je rozdělen na dvě části) zkoušejí podobný trik, jako před lety producenti Harryho Pottera. Totiž nechat stárnout, "dospět" dílo spolu s diváky. Nemám teď na mysli prosté plynutí času a stárnutí postav v rámci děje, nýbrž jakési zrání filmové řeči a jazyka. Což v případě Hunger Games není vůbec žádný problém. Zatímco jednička z roku 2012 plytkostí a naivitou jakoby cílila na předškolní mládež, aktuální dvojka se díky drobné snaze a přece jenom talentovanějšímu režisérovi Francisu Lawrenceovi dostala už k cílovce ze školních škamen.
I když stále existují obrovské rezervy, které spíše zřetelně naznačují, že v případě Hunger Games se vše podřizuje přáním investorů než nápadům autorů. Lawrence, který proslul coby režisér hudebních videoklipů (Aerosmith, Green Day, Britney Spears), tedy vizuálního útvaru postaveného na zkratce, zopakoval chybu režiséra "jedničky" Gary Rosse a celkem řídký děj nechal natáhnout na neúnosnou míru skoro dvě a půl hodiny.
Rovněž tolikrát omílané zvýšení rozpočtu se na vizualitě a výpravnosti "dvojky" příliš neprojevilo. Jasně, je tu několikrát zopakovaný záběr na celý Capitol, to by ale hoši z UPP ve Vršovicích dokázali také. Tedy suma sumárum: druhý díl o mnoho lepší a serioznější než infantilní první část. Stále však ruší délka filmu a až příliš okaté zacílení na první signální soustavu čtenářů Bravíčka.
