Nový film Klauni by se dal označit jako typický "scénář" Petra Jarchovského: dobrý původní nápad, řada brilantních scének a dialogů, již slabší celková stavba příběhu, děj místy zředěný až k nesnesení a rozpačité a rozplizlé finále. Jinými slovy, tam kde si několikrát vylámal zuby Jarchovského dvorní parťák Jan Hřebejk, toho příliš nesvedl ani režisér Klaunů Viktor Tauš (Sněženky a machři po 25 letech nebo scénář ke strašidelnému filmu Poslední plavky).
Přitom Klauni nejsou vůbec špatné či nepovedené dílo. Sledovat při hraní takové machry jako je Oldřich Kaiser (zejména!), Jiří Lábus nebo Didier Flamand je výjimečný požitek. Největší obavy, totiž jak se Francouz Flamand přičlení k sehrané dvojici Lábus - Kaiser, se ukázaly jako liché a slavný evropský herec (Purpurové řeky, Nebe nad Berlínem) a divadelní režisér je českým kolegům naprosto přirozeným sekundantem. Druhým hereckým vrcholem je pak výkon finské herečky Kati Outinen v roli nemocné performerky Sylvie
Trochu horší je to už s prostorem, narýsovaným dvojicí Tauš - Jarchovský. Příběh tří stárnoucích klaunů, kteří po několika desítkách let odlišných osudů znovu hledají cestu k sobě, v sobě skýtá značný potenciál od tématu stárnutí, chátrání těla, které je pro klauna důležité, odpuštění, tvorby v dobách nesvobody a pravé ceně přátelství. Jenomže Jarchovský všechny tyto vrstvy na diváka vrhá v poněkud nesourodé a spletité skrumáži, která na ploše dvou hodin zahltí a znejistí. K těm opravdu důležitým věcem se Jarchovský s Taušem dostávají příliš složitě a klopotně, takže neustále hrozí riziko, že diváka ztratí. Pořád tak platí, že nejlepšími scénáři, které Jarchovský napsal, jsou Musíme si pomáhat, Želary a Občanský průkaz.
