Hodně zvláštní film - odehrává se ve 22. století, s rekvizitami z 21. století a s nápady ze sci-fi knížek 20. století. A tak jsme v relativně vzdálené budoucnosti stále svědky takových věcí, jako jsou vícestupňové rakety s klasickým pohonem a s odhoditelnými stupni nebo měsíční vozítka, která jsou jen o fous vylepšenou verzí starého Lunar Roveru.
Jako kdyby ve světě Ad Astra podivným způsobem zamrzl technologický pokrok. Hlavní vina tohoto dojmu padá na hlavu režiséra a scenáristy Jamese Graye (Ztracené město Z, Milenci), který se tentokráte příliš nevyznamenal. Na rozdíl od čarokrásné kamery Hoyte van Hoytemy (Dunkerk, Spectre, Interstellar atd.). Skutečně, těžko vzpomenout jiný film z poslední doby, kde by byl úroveň obrazu a scénáře v takovém nesouladu, co se týče kvality a kreativity.
Jenže těch podivných dějových věcí je v Ad Astra tolik (nesmyslná odbočka k lodi s poblázněnými opicemi, stavba ultra vysoké věže pro hledání mimozemských civilizací - proč, když je x krát levnější a smysluplnější vypustit teleskop někam do vesmíru, skákání Brada Pitta mezi vesmírnými loděmi, nepříliš jasně vysvětlené exploze u Neptunu a jejich dopad na Zemi atd.), že kameraman van Hoytema může točit jako Bůh, a stejně si divák z kina odnese pocit áčkového filmu, který smutně zapadl do béčkové kategorie. I navzdory velmi slušnému výkonu Brada Pitta v hlavní roli a úvodní úchvatné scéně pádu z věže. Přes některé světlé momenty je Ad Astra bohužel promarněná příležitost.
