Film, u kterého vás popadne pořádně velký vztek: když už z Michala Viewegha vypadne nějaká alespoň trochu nadějná a zajímavá látka, tak ho Alice Nellis průměrnou, uspávající a nenápaditou režií dokonale zazdí. A přitom to mohl být docela hezký biják. Konstrukt postupného splétání několika dějových linek do jednoho copánku není sice nijak nový a objevný (viz dobrý Babel Alejandra Gonzáleze Iñárritu), když se naroubuje na všeobecně srozumitelné téma vyprázdněnosti lidského soužití a vztahů, bizzarního kolotoče (hlavně) západní civilizace, ve které se lidé zhusta věnují zbytečným a nedůležitým věcem, tak je tu solidní šance na minimálně zajímavý film.
Vieweghovým příspěvkem je pak grupa čtyř civilních andělů, kteří se vybrané jedince snaží nenápadně popostrčit ke kapce štěstí. Mimochodem, tenhle prvek patří k nejpovedenějším věcem filmových Andělů. Nellis se tu povedlo výborně namixovat herce a herečku (Marián Labuda, Vladimír Javorský, Vojtěch Dyk a Eliška Křenková), mezi kterými evidentně zafungovala herecká chemie a od kterých by se člověk nechal zachránit docela rád.
Jenže pak tu jsou úmorně vlekoucí se pasáže, ve kterých režisérka divákovi polopaticky a předvídatelně naznačuje, jak moc je vztah dvojice Bolek Polívka - Zuzana Bydžovská vyprázdněný a jak je to po padesátce těééžké, mnohem těžší než ve dvaceti. Ehm. Nemluvě o klopotném stáčení a kloubení jednotlivých kostiček děje, tak aby konečně zaklaply do sebe. Pokud bezradnost Alice Nellis u Revivalu pouze tušíme, pak u Andělů všedního dne máme jistotu. Tohle si měl producent Rudolf Biermann opravdu pohlídat.
