Po rozpačitém prvním větším představení Aquamana v rozpačité Lize spravedlnosti (2017) přichází pořádná nálož v podobě samostatného filmu "vodního může". Aquaman je další ukázkou trendu, který bude v kinech bohužel asi stále častější - gejzír přeplácaných a křečovitě okázalých digitálních efektů naprosto zadupává do země jakýkoliv příběh a stavbu filmu.
Stejně jako Smrtelné stroje, Valerian a město tisíce planet nebo Jupiter vychází je i Aquaman dobrou pozvánkou do kin pro ty, kteří se chtějí jen pokochat nezkrotnou vizuální fantazií tvůrců, explozí barev, tvarů, fantaskních tvorů, rostlin, staveb atd., halabala na sebe naházených bez smyslu, omezení a promakanějšího záměru.
První půl hodinu je takový koncept ještě zábavný, pak však začíná toporně vyprávěný a selankovitý příběh čím dál více a více vadit. Zvláště, pokud představitel Aquamana Jason Momoa není bůhvíjaký herec (ale to asi nikdo nečekal, že) a pokud scenáristé David Leslie Johnson-McGoldrick a Will Beall opravdu hodně šetřili vtipnými hláškami.
Je to vlastně docela nepříjemný regres. Pokud poslední Avengers anebo Logan: Wolverine ukázali, že i komiksová adaptace může být "dospělé" umění, pak je Aquaman opět návrat mezi neškodnou dětskou zábavu. S hodně barvičkami, blýskavými cingrlártky, ale bez jakéhokoliv přesahu, snahy o nadčasovost nebo ambice vyprávět velký příběh.
