Již více než deset let, minimálně od vokálního alba Medúlla, odplouvá nespoutaná islandská experimentátorka Björk do vlastního hudebního světa, aniž by za sebou naznačila či ponechala cestu pro příznivce raných alb Post, Homogenic či Vespertine. Nahrávek, které na konci 90. let a přelomu tisíciletí pomáhaly nově definovat alternativní pop a které stanovily směr pro desítky následovníků. Drobné náznaky tohoto přístupu se sice objevily i na pozdějších nahrávkách (Volta, Biophilia), z drtivé většiny bylo putování s Björk v uplynulých letech hlavně experimentálním výletem jen pro vyvolené. Pro ty, kteří věří a kterým nevadí umělecká výpověď na hraně avantgardního autismu.
Všichni pamětníci by nyní měli zbystřit. Zvukově novinka Vulnicura stojí na známé kombinaci elektroniky, typického vokálu a orchestrálních ploch, na rozdíl od podobně laděné desky Homogenic však posluchače nečeká větší překvapení. Spíše sázka na již jednou vyzkoušené postupy, v minimalističtějším vydání a zjizvené bolestí po rozchodu s dlouholetým partnerem Matthewem Barneym. A pouze tu a tam občerstvené přísunem nové kreativní krve v podobě účasti venezuelského producenta Arky nebo britského umělce The Haxan Cloaka.
Byť příznivce desek z 90. let Vulnicura potěší větší posluchačskou vstřícností, srozumitelností, uhlazeností a důrazem na posmutnělou emocionalitu, album nedokáže zakrýt jednu ztrátu. Absenci něčeho nového, čerstvého a osvěžujícího, vyznačení nové cesty (pozor, to ještě nemusí být experiment), které by dokázalo zamávat s celou hudební scénou.
