Kariéru Black Sabbath lemuje několik nových začátků i velkolepých návratů. Návraty zpěváků ale skupině štěstí nepřinesly. Ronnie James Dio hvězdnou hodinu z desky Heaven And Hell již nezopakoval a další nahrávky s Tony Martinem byly jen vzpomínkou na slávu Headless Cross. Platí to i o novince 13, na níž po pětatřiceti letech znovu „pěje“ ztracený syn Ozzy Osbourne.
Jeho projev je největší, byť ne jedinou slabinou alba. K matnému dojmu přispívá až příliš čistý a době poplatný digitální zvuk i necitlivý výběr bubeníka. Veskrze klasický materiál sice míří hluboko do sedmdesátých let, i proto, že skladby jsou přizpůsobené nevelkému rozsahu i nepružnému frázování excentrického principála. Vniveč tak přichází kouzlo výše uváděných desek, přesahy a barvy nahradila sázka na jistotu, na magii klasické sestavy a nostalgie. Vždyť kdo by nechtěl vidět v tvrdém rocku hned po Iron Maiden s Bruce Dickinsonem zřejmě nejkultovnější line-up všech dob.
